Car Samozvanec v NDM: Když jde o moc, jde o všechno

Lidé jsou schopni dělat lstivé, zákeřné a hrozné činy, pokud jde o moc. Jinak tomu nebylo ani v Rusku v 16. století. Historické drama s moderními prvky nazvané Car Samozvanec mělo premiéru 26. ledna v Národním divadle moravskoslezském.

Někteří čtenáři oplývající dobrými znalostmi historických událostí si možná vzpomenou na zapeklitou situaci, kdy byl carevič Dimitrij, syn Ivana Hrozného, ještě jako dítě Borisem Godunovem odsunut do kláštera, údajně než bude dosti starý na vládnutí. Tento tehdy devítiletý chlapec byl však nalezen s bodnou ranou v krku a podle vyšetřování soudobého vladaře byla příčinou smrti pravděpodobně sebevražda… Časem však začaly kolovat historky o mladém careviči Dimitrijovi, který prý možná nezemřel, ale uprchl do nedalekého Polska. Děj historického dramatu Car Samozvanec začíná v okamžiku, kdy umírá Boris Godunov a z ničeho nic se na scéně objevuje sám Dimitrij, živý, zdravý a dostatečně starý pro vládnutí. Rusko mu chtě nechtě pokleká k nohám a spolu s Dimitrijem do Ruska přichází i polská šlechta, prostřednictvím které Polsko získává stále větší vliv.

První dějství začíná jednoduchou, ale efektní hrou se světelným kuželem ozařující k moci přicházejícího Dimitrije. Sám jakoby udiven z toho, že lid provolává slávu jeho jménu, vkračuje na jednoduchou scénu. Po bocích za mřížemi stojí lůza a poslouchá pokyny muže sedícího na samém kraji pódia. Ten vždy jakoby nenápadně, ale nekompromisně určuje, kdo má přijít na scénu a občas také úsečně řekne, kterým směrem se má ubírat děj. Je jakousi metaforou moci, která je zprvu spolu s příchodem Dimitrije v rukou Poláků, později však bude vystřídán stranou ruskou. Brzy se však začnou šířit zvěsti o tom, že nový car není pravým dědicem, ale pouhým podvodníkem. Lžidimitrij, jak je později ve hře i v historických záznamech označován, je však opravdu jen nastrčeným podvodníkem, který měl sloužit jako prostředek rozšíření moci Poláků na ruské území.

David Janošek se v hlavní roli Lžidimitrije našel a jeho velmi přesvědčivý výkon doplňují nadaní konzervatoristé, ale i známí herci jako Vladimír Polák a Jiří Sedláček. „Ve hře byla spousta úžasných herců, kteří dostali role snad možná menší než konzervatorista, ale mně to nevadilo. Pokaždé, když jsem se podíval na jakéhokoliv herce, tak jsem nikdy neviděl pokles na aktivitě. Vždy se řešila situace společně v kolektivu, herci si dle mého názoru nahrávali krásně a spoustu z nich jsem neviděl zahrát jako v této inscenaci,“ říká mladý herec Robin Ferro, tentokrát jako divák, kterého ale jindy můžete vidět v Divadle loutek nebo ve Třech Tygrech.

Ačkoli atmosféra hry byla povětšinou spíše pochmurná a místy se objevovaly překvapivé moderní prvky i kostýmy, divačka Lucie Vitekerová hodnotí celkový dojem jako kladný: „Soudobé prvky ve hře s historickým základem nemám ráda, ale v tomto případě to myslím celkový dojem obohatilo. Vyzdvihla bych projev mladých talentovaných herců, zvláště Marka V., představitele jednoho z pánů z Polska, jehož zvučný hlas působil přesvědčivě. Také bych ocenila výkon Davida Janoška – Samozvaného Cara.“

Ke kompozici scény se vyjádřil také Robin Ferro: „Líbilo se mi, že scéna je strohá, a spíše než nějaké věci, na které si můžeme sáhnout, ji tvoří spíše světelné změny a nálady… Dále mě inscenace oslovila tím, že je velmi aktuální vzhledem k naší uprchlické situaci. Myslím si, že tam vzniká krásná paralela…“

Hra, která vznikla pod režisérskou taktovkou Andrzeje Celińskeho, je zajímavým otiskem dávného příběhu a zároveň současného diváka nenudí. I tací, kteří se zrovna nevyžívají v historických dramatech, mohou být potěšení osvěžujícími moderními prvky – ať už jde o světelné efekty, kostýmy, nebo velkou party na pódiu, která diváky rozhodně překvapí a rozbíjí tak stereotypní představu o zpracování historických příběhů.

Fotografie: Radovan Šťastný, Národní divadlo moravskoslezské