Michaeli, jsi hlavním koordinátorem celého projektu. Co bych si jako studentka měla představit pod pojmem Pražský studentský summit? Je to hlavně vzdělávací projekt…
Michael: Přesně tak. Vzdělává prostřednictvím diplomatických simulací dokonce tří mezinárodních organizací – OSN, NATO a EU. Tím je unikátní. Navíc neorganizujeme jen čtyřdenní konferenci v březnu, ale také pět přípravných setkání. Probíhají na VŠE v Praze od listopadu do února a sjíždí se na ně vždy v sobotu studenti z celé republiky. Jde hlavně o to, aby se studenti otrkali v oblasti mezinárodní politiky a diplomacie. Aby se dozvěděli o samotných organizacích, jak diplomacie reálně funguje. Cílem je podněcovat u mladých lidí zájem o svět kolem nás a o problémy, které se řeší.
 

Dominik: Každý účastník si může zvolit téma, které je mu nejbližší, ve kterém se chce zlepšit nebo i dál rozvíjet svoji odbornou či profesní činnost.

Jak to funguje v praxi?

Máte pak nějakou zpětnou vazbu od opravdových organizací, které simulujete?
Michael: Podporuje nás celá řada osobností. Každoročně nám svoje poselství zasílá generální tajemník OSN, generální tajemník NATO a stejně tak čelní představitelé EU. Ví se o nás, ale asi přesně nezjistíme, jaký konkrétní dopad to má.
 
Dominik: Podporuje nás české zastoupení Evropské komise. Z rozhovorů s patrony víme, že závěry studentů oceňují a neberou je na lehkou váhu.
 
Michael: Stejně tak Informační centrum o NATO v ČR, Ministerstvo zahraničí i Ministerstvo obrany. Minulý rok celý projekt zaštiťoval ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, letos předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová.
 

Michael: Je to investice do vzdělání, která se v budoucnu několikanásobně vrátí.

Kdy se váš život spojil s tím „summitským“? Co vás přesvědčilo, abyste se stali jeho součástí?
Michael: Mě k tomu přivedl kamarád. Posléze i Dominika. Pak jsem čtyři roky na gymplu dělal delegáta a jezdil do Prahy. Zastupoval jsem KLDR, Kuvajt, Francii a Velkou Británii. Teď jsem třetím rokem v přípravném týmu. Letos máme s Dominikem vše na starosti. Pro nás je to teď práce, vzdělání i radost. Je to investice do vzdělání, která se v budoucnu několikanásobně vrátí.
 
Dominik: Studijně jsem o rok starší než Michael. Dva roky jsem se účastnil jako delegát. Teď jsem čtvrtým rokem členem přípravného týmu. Projekt nám umožňuje třeba jednodušší hledání pracovních příležitostí.
 

Jak je to se znalostí cizích jazyků, do jaké míry je pro Pražský studentský summit klíčová?
Michael: Jednacím jazykem modelu OSN pro středoškoláky a modelu Evropské unie pro vysokoškoláky je čeština. Model NATO je celý v angličtině. Komunikace s ambasádami nebo se zastoupením EU probíhá taky v anglickém jazyce. Pro účastníky ale její znalost není absolutní nutností.
 
Dominik: Naše středoškolské základy byly dobré. Já osobně jsem se vždycky zaměřoval spíše na francouzštinu. Myslím si, že angličtina je dneska standardem. A pasivní znalost angličtiny je určitě výhodou.

Michael: Když jsem byl delegát KLDR, mysleli si o mně, že jsem anarchistický marxista a komunista.

Má podle vás Pražský studentský summit také nějaká negativa?

Michael Rozsypal studuje třetím rokem Politologii a mezinárodní vztahy na FSV UK. Během studia na ostravském Matičním gymnáziu čtyři roky dojížděl do Prahy jako delegát PSS. Dva roky působil ve Valném shromáždění a minulý rok jej vedl.

Dominik Židek je studentem čtvrtého ročníku práv na Masarykově univerzitě v Brně. Součástí PSS je už čtyři roky. Letos je zástupcem hlavního koordinátora Pražského studentského summitu. Přál by si, aby Summit změnil život spoustě mladým lidem tak jako jemu.

Přemýšlela jsem, jak diplomaticky a elegantně doplnit autorovo okno. Nic mě nenapadlo. Pak jsem si vzpomněla na citát, který kluci zmínili: „Diplomat tě pošle do určitých míst tak elegantním způsobem, že se na tu cestu budeš ještě těšit.“ Podobného záměru jsem si u nich nevšimla. A naštěstí se těším na úplně jiná místa než ta určitá.

text: Lenka Papřoková
foto: od Michaela Rozsypala a Dominika Židka, autorka

Moodle je tzv. virtual learning environment (VLE) neboli virtuální prostředí pro výuku. Pomáhá především domácí přípravě nebo kontaktní výuce v hodinách. Nemusíte znát žádnou internetovou hatmatilku nebo vědět, jak tvořit web, stačí párkrát kliknout a ono se tam už objeví to, co potřebujete. I když tento softwarový balíček obsahuje mnoho doplňků, ať už funkčních nebo jen vzhledových, stále zde nejsou možnosti videokonference, respektive „vysílání“ prezenční výuky.
 

Moodle je open source, takže je zcela zdarma a může jej využívat téměř kdokoliv. První verze vznikla už v roce 2002 a česká lokalizace na sebe nenechala dlouho čekat – vyšla o necelý rok později. Postupně vznikla rozsáhlá komunita a v současnosti můžeme tento internetový systém vidět ve více než dvou stovkách jazyků.
 

V České republice je tento e-learningový systém velmi oblíbený, o čemž vypovídá i vysoký počet uživatelů. Většinou tyto stránky využívají univerzity, střední školy, základní školy a jiné vzdělávací organizace. Mezi registrovanými instalacemi se nachází i několik komunitních stránek.
 

A co na Moodle říkají jeho uživatelé z Ekonomické fakulty VŠB-TU Ostrava?

Ing. Tereza Navrátilová, odborný asistent, Katedra marketingu a obchodu

Bc. Alice Hrabová, studentka oboru Ekonomie a právo v žurnalistice

Kamil Knybel, student oboru Sportovní management

Kdo by se chtěl o tomto stále populárnějším systému dozvědět více, má možnost zavítat na oficiální stránky http://moodle.org a poznat jeho opravdovou hodnotu.

Autor: Jaroslav Klimčík

Proč je tak populární?
Svou oblíbenost si spinning nezískal jen u dívek a žen, které dbají na svou siluetu. Lekcí indoor cyclingu (další název pro spinning) se účastní i sportovci, kteří si takto zvyšují dechovou kapacitu a zlepšují vytrvalost. Na stacionárních kolech tak můžete např. zahlédnout cyklisty, kteří v nepříznivém počasí odhodili své bicykly a dali přednost jízdě v tělocvičně.

Během jízdy je navíc důležité hodně pít. Aby tělo mohlo zvládat zátěž, je třeba stále doplňovat tekutiny. Jestliže během cvičení ignorujete pitný režim, snižujete jeho účinek. Ideální je vypít před hodinou velkou sklenici vody a pak v průběhu lekce dodávat tělu tekutiny asi v patnáctiminutových intervalech zhruba po 150 mililitrových dávkách.

Autor: Eva Plevová

Foto: Robert Šimčík

Svěřila ses, že to byl právě volnomyšlenkářský Erasmus, který tě nastartoval. Tak jak to vlastně celé začalo?
Hledala jsem změnu. Život, který jsem vedla,

mě začínal nudit. Pořád se dělo to samé a ani škola mě v tom prvním roce nijak nenaplňovala. Pak jsem se z jednoho vstupu do hodiny dozvěděla o Erasmu. Tak mě napadlo, že bych mohla někam vyjet – vypadalo to jako dobrá nabídka a navíc jsem se chtěla procvičit v angličtině. Takže jsem hned vyrazila na jazykové testy a bez velké námahy jsem je zvládla kupodivu hned napoprvé. Jenže další rok a půl mi pak trvalo, než jsem odjela. Vyjet totiž můžeš kdykoli po splnění testů a dokončení prvního ročníku.

 Stal se ze mě na tři dny bezdomovec s lodním kufrem. Jednu dobu jsem přebývala na africké ubytovně, kde to zajímavě vonělo – hlavně v kuchyni.

Jak dlouho sis vybírala a co ti volbu usnadnilo?
Většina lidí si plánuje, že pojede někam k moři, kde se budou opalovat a válet. Jenže praxe je pak taková, že jedeš tam, kde mají aspoň trochu přehledné internetové systémy v angličtině. Najednou tě víc zajímá univerzita než město, do kterého jedeš. Ale já jsem si řekla: „Hmm, v Belgii mají dobré pivo. Mám pivo ráda, tak pojedu tam.“ Vůbec jsem nepřemýšlela o tom, jak to tam vypadá nebo jak je tam draho. No a taky jsem ze začátku z toho piva byla dost zklamaná. Chutná totiž úplně jinak než to naše, navíc ho podávali v malých skleničkách a bylo docela drahé.Takže mi dost dlouho trvalo, než jsem si na jeho odlišnou chuť zvykla. Pak jsem si ji sice zamilovala, ale nikdy jsem se nesmířila s tím, že ho nepodávají „normálně v krýglu“.

To je dost svérázný přístup, děláš to tak vždycky? Jak to bylo třeba s ubytováním?

Tam to chodí tak, že si každý student hledá „kot“ (studentský pokoj) a já jsem si svým klasickým způsobem plánovala, že nejdřív přijedu a teprve pak si najdu ubytování. Ukázalo se, že to nebyl tak dobrý nápad. Když jsem tam totiž přijela, nikdo nemluvil anglicky a nedomluvila jsem se ani svojí francouzštinou. Následkem toho se ze mě stal na tři dny bezdomovec s lodním kufrem a jednu dobu jsem přebývala na africké ubytovně, kde to zajímavě vonělo – hlavně v kuchyni. Nakonec jsem ale poprosila holku z ESN a ona mi domluvila ubytování u jedné místní paní, která mluvila pouze francouzsky. Takže tam občas vznikala různá nedorozumění. Nicméně Belgii jsem si zamilovala, hlavně výborné speciální belgické hranolky s nekonečným výběrem omáček, na které dodnes vzpomínám.

Hlavním důvodem vyjet na Erasmus bylo, že jsem hledala změnu. Život, který jsem vedla, mě začínal nudit.

Vybrala sis univerzitu v Liège, jak bys svůj pobyt zpětně zhodnotila?
Musím uznat, že jsem tam byla už od začátku spokojená. O studenty z Erasmu se opravdu dobře starají. Nenastal ani žádný problém s dokumenty nebo něco podobného. Funguje tam studentský klub Erasmus Student Network (ESN) a jeho členové pro nás pořádali různé akce. Například International dinner, kdy každý student musel uvařit něco ze své národní kuchyně. Uvařila jsem vepřo-knedlo-zelo a bohužel se s menším obdivem setkaly snad už jen polské pirogy.

Taky jsi určitě potkala spoustu zajímavých lidí. Udržujete spolu kontakt?
Potkala jsem tam opravdu hodně kamarádů. Pořád si všichni píšeme a jsme spolu v kontaktu přes Facebook. Je vážně super mít přátele ze všech koutů světa. Kdybych se rozhodla někam jet, není problém u nich přespat.

Belgii jsem si zamilovala, hlavně výborné speciální belgické hranolky s nekonečným výběrem omáček.

Po návratu ses zapojila do pomoci zahraničním studentům. Jak funguje erasmácký klub na naší škole?
U nás na podobném principu funguje ESC (Erasmus Student Club), který je i na FB. Přihlásit se tam může

kdokoli, kdo chce poznat zahraniční studenty a stát se buddym. ESC vám přidělí zahraničního studenta, o kterého se pak staráte. Poradíte mu, co si sbalit, pomůžete s orientací ve městě, s vyřízením školních záležitostí. S některými musíte dokonce na cizineckou policii, kde kupodivu nemluví anglicky. A pak spolu navštěvujete různé akce pořádané ESC. Nejsou to jen večírky, ale i několikadenní výlety. Díky tomu mě například pozvali na báječnou večeři Italové, o které jsem se starala.  Na začátku jsme s nimi měli trochu problém, protože se jim nelíbily koleje v Porubě a chtěli bydlet v hotelu. Zanedlouho se mám starat o studentku z Řecka, tak jsem zvědavá, co zažijeme tentokrát.

Začala jsi pracovat ve studentské organizaci AIESEC. Souvisí to s „posterasmáckým syndromem“?
Pořád jsem chtěla zůstat v kontaktu se zahraničními studenty a procvičovat si angličtinu.

Podílím se teď na projektu SPEAK!. Jde o pětitýdenní konverzační kurz a studenti si jej pochvalují hlavně díky možnosti komunikace se stážisty ze zahraničí. Přihlašování do dalšího kurzu se otevře v průběhu března a každý, kdo se přihlásí, je vítán. Samotný kurz pak začne 2. dubna. Pro ty, kteří by se rádi na podobných projektech aktivně podíleli, bude AIESEC přijímat příští měsíc až do 19. února nové členy. Mně tahle práce pomohla, protože jsem věděla, že chci dělat něco navíc. Byla jsem ovlivněná i tím, že v Belgii mají všichni povinnou zahraniční praxi. AIESEC ji nabízí v podobě stáží. Taky se vám pak často snadněji hledá práce. Navíc díky studentům z Erasmu si lépe uvědomíte, do které země jet.

Znamená to, že se chystáš na nějakou stáž?
Jet bych určitě chtěla, ale ještě si nejsem jistá kam. Všude bylo plno národností a některé naše předsudky vůči nim jsou docela pravdivé. Například Italové mluví neuvěřitelně rychle a hodně gestikulují a Španělé jsou zase spolehlivě nespolehliví. Na akce vyrážejí až ve 12 hodin večer, zásadně pijí jen sangrii a chodí pozdě, což mě na nich trochu odradilo. Jinak jsem si se všemi rozuměla, jen si dávám pozor, když přijedou Poláci, protože vím, že to nikdy nedopadne dobře. S nimi je opravdu těžké pít vodku, je to takový jejich „národní sport“. Na druhou stranu přemýšlím o tom, že bych jim dala „druhou šanci“, protože v Polsku nabízí zajímavé a kvalitní stáže, kde můžeš třeba i učit ve škole.

S Markétou se známe skoro tři roky. Asi mě nikdy nepřestane překvapovat, je na ni spoleh a nezkazí žádnou srandu. Zároveň je to nejtolerantnější člověk, jakého jsem kdy potkala. „Život je kreslení bez gumy, ale fantazii se meze nekladou…“ – souvětí, které by mohlo vystihovat způsob, jakým se podle mě Markéta Polochová dívá na svět.

Text: Renata Dorňáková

Foto: od Markéty Polochové

Nový P100 bude obsahovat čtyři distribuční bloky, které budou mapovat klíčové oblasti klasických filmů, přičemž každý z těchto bloků bude rok co rok pravidelně uváděn v jednom konkrétním měsíci.

Nač změny?

Bohémský život

Projekt 100 vznikal v roce 1995 a jak sami tvůrci festivalu přiznávají, tehdejší možnosti byly znatelně odlišné od těch nynějších. Dnes je hračkou získat jakýkoli film nelegální cestou a filmařský průmysl se zuby nehty pere s pirátskými kopiemi i protizákonným stahováním snímků z internetu, tedy téměř s každým z nás. Což je (jak asi sami cítíte) dosti nerovný boj. Když P100 spatřil světlo světa, nejen že byl první ucelenou kanonickou putovní přehlídkou artových filmů, ale zároveň uváděl na plátna snímky světové kvality, které byly jen těžko k sehnání. Dnes s rozmachem výše zmíněného se jeho preference dostávají do ústraní a návštěvnost klesá, přestože divákům předkládá hodnotově skvostné filmy. Pořadatelé si tuto slabinu uvědomují, a tak letos přišli s novým konceptem. V únoru, březnu, květnu a červenci nám představí vždy jeden klasický snímek, který bude spadat do žánrově odlišných bloků.

Cílem nově postaveného P100 je zachovat dobře zavedenou značku pro uvádění klasických filmů do kin a zároveň pod touto značkou distribuovat klasické filmy průběžně a systémově každý rok. Opouštíme přitom podobu dosavadní kolekce ve prospěch jednotlivých premiér, jimž je možno věnovat větší propagační pozornost a učinit z jejich uvedení filmovou událost.

Iva Hejlíčková, programová ředitelka

Co letos uvidíme?

Trainspotting

Inovované pojetí letošního ročníku bude tvořeno několika sekcemi, které budou rozděleny žánrově i časově. V lednu jsme mohli vidět v bloku Americká klasika jedenáctioscarový muzikál West Side Story, v březnu bude uveden v rámci sekce Evropská klasika Kaurismäkiho Bohémský život, s příchodem jara a doufejme, že i s otevřením letních kin, kde se budou moci snímky promítat, přijdou na řadu kultovní filmy 90. let letos reprezentované Trainspottingem Dannyho Boylea a kvarteto historických pokladů uzavře česká klasika vždy jako restaurovaná kopie klasického díla českého filmu, propojená s retrospektivou na Letní filmové škole, tentokrát v podobě díla Věry Chytilové Sedmikrásky.

Je nad slunce jasné, že Projekt 100 má na české filmové scéně nezastupitelné místo. Považuji tedy za nutné poděkovat organizátorům, že nevzdávají tuto bitvu s komercionalizací filmového trhu a já osobně jim držím pěsti, aby nová koncepce přehlídky znovu přivedla diváky do sedadel artových kin.

Filmy uváděné v jednotlivých sekcích:

leden – Americká klasika: West Side Story (Jerome Robbins, Robert Wise, USA, 1961)

březen – Evropská klasika: Bohémský život (Aki Kaurismäki, FRA, D, SWE, FIN, 1992)

květen – Kultovní filmy 90. let: Trainspotting (Danny Boyle, GB, 1996)

červenec – Česká klasika: Sedmikrásky (Věra Chytilová, Československo, 1966)

Zdroj: www.projekt100.cz

Autor: Zuzana Kanovská

V rámci letního kurzu se vaším působištěm stane Filozofická fakulta Univerzity Buenos Aires (Facultad de Filosofía y Letras, Universidad de Buenos Aires), jejíž akademickou půdu navštěvuje více než 15 000 studentů. Kurz probíhá v termínu od 10. července do 3. srpna 2012 a během tohoto časového úseku proběhne výuka v celkovém rozsahu 60 hodin. Studenti, kteří se rozhodnou této příležitosti využít, obdrží stipendium ve výši 3200 ARS, což v přepočtu činí zhruba 14 850 Kč, a bude jim poskytnuto ubytování přímo v Buenos Aires.
 

Další informace naleznete na webu naší fakulty nebo se můžete osobně poradit přímo na oddělení zahraničních styků EkF.

Takže kdo si dá studijní tango v Buenos Aires?

Autor: Eva Plevová

Pokud je vám život milý, nemáte anděla strážného pracujícího pro vás na plný úvazek, velmi dobrou životní pojistku a finanční problémy či prostě jen sebevražedné sklony, nikdy, ale skutečně nikdy nezačínejte s paraglidingem sami. V okolí určitě naleznete několik kurzů, kterých se můžete zúčastnit a složit zkoušky potřebné pro licenci.

Večer je věnovaný teorii. Grafy a spoustu informací místy přeruší významně vztyčený ukazováček instruktora, občas pobavený výraz následovaný vtipnou historkou ze života. A všude je spousta smíchu. A předpovědi počasí. Pokud jste se někdy smáli prarodičům, že jsou denně přilepení na televizi či počítači a sledují, jestli bude pršet málo nebo moc, případně i svítit slunce, a mají přehnanou potřebu vás o jakékoli změně urychleně informovat, věřte mi, když vám řeknu, že vás to přejde. Počasí se stane vaší novou domovskou stránkou.

200m. Domy se změní v domečky z lega, auta ve vozítka pro panenky, lidi v mravence. Budete se bát, budete ve vzduchu sami, nebude tam nikdo, kdo by vás držel za ruku, objímal kolem ramen, konejšil, pomohl vás sundat dolů. Ty tenké provázky se vám před očima změní v nitě, karabiny začnou vypadat podezřele křehce. Postupem času začnete létat výše a s přítelem na vysílačce třeba i přistanete. Celí a neporušení. Začnete si užívat motýlky v žaludku, po několika pokusech i vytáhnete foťák. Naleznete novou závislost. Přestanete závidět ptákům.

Autor: Lucie Blahutová

Před několika měsíci jste mohli zaznamenat na sociálních sítích kolující videa, znázorňující člověka ve směšném oblečku s pláštěm, přilbou a škraboškou maskující jeho identitu, kterak bojuje proti porušování zákonů a veřejného pořádku. Odněkud z hlubin internetu se zjevil „hrdina“ tvářící se, že je odhodlán bojovat za veřejný pořádek a potrestat každého, kdo se pokusí jej narušit.

„Vadí mi, jak si tu každý sobecky dělá, co se mu zachce a vůbec nemyslí na následky. Pořád tu sice je hodně dobrých lidí, co dodržujou pravidla a taky je to vlastně všechno se*e. Jenže ty zase rezignovali na chování těch zmetků kolem. Nechtěj mít problém, tak radši nepřítomně koukaj do země a jdou si po svejch. Tahle lhostejnost mi vadí snad ještě víc.“ Tímto a podobnými, naoko upřímnými názory, se komiksový superhrdina prezentoval v jednom z prvních příspěvků na svém blogu. SuperVáclav – přesně tak si tento vlastenec a bojovník za dodržování práv říkal. Člověk konfrontovaný prostřednictvím televizní obrazovky s podobnými individui pocházejícími ze země, kde není nic nemožné, se nejdříve zdráhá uvěřit tomu, že by podobní šílenci mohli žit i v českých luzích a hájích. Nakonec však – proč ne? S postoji tohoto typu, jakkoliv expresivními, se v době společenské lhostejnosti a nekonečných sérií korupčních afér není nějak zvlášť těžké ztotožnit.

Vlaky stojí, prachy jedou

A zdálo se, že SuperVáclav skutečně nelení. Čtenářům svého blogu mohlo být sympatické, že od slov nemá daleko k činům. Ačkoliv se jednalo o malé protestní akce partyzánského ražení, u příjemců sdělení zanechávalo očekávaný ohlas. Ať už šlo o hašení cigarety kouřené na nevhodném místě kýblem vody, provokativní hesla typu „vlaky stojí, prachy jedou“ umístěná na centrálu ČD v Praze, či hnůj před pobočkou VZP jako reakce na aféru s elektronickými zdravotními knížkami IZIP, v lidech hltajících informace proudící přes Facebook či Youtube  to probouzelo emoce. Zároveň se pomocí těchto moderních komunikačních kanálů informace šířila podobně, jako virová infekce nakaženým organismem. Během pouhých několika dnů dosáhla videa natočená SuperVáclavem přes 100 000 zhlédnutí.

K dalším tisícovkám sledujících projektu pomohla i tuzemská média jako Novinky.cz, iDnes.cz či Lidovky.cz. Ta méně bulvární měla oprávněně podezření, že na téhle akci něco nehraje, a zpočátku se mylně domnívala, že se jedná o kampaň na podporu prodeje kamer. A jak se po necelých dvou měsících od startu projektu ukázalo, nebyla daleko od pravdy. SuperVáclav učinil finální odhalení, při kterém vyšlo najevo, že se jedná o reklamu nikoliv na kamery, ale na webhostingové služby.

SuperVáclav

A přesně na tomto principu funguje virální marketing. Vybudovat mezi lidmi povědomí o značce, a to za výrazně nižších nákladů, než je tomu v případě standardní marketingové kampaně. Vzbudit mezi nimi zájem a podnítit je k dalšímu sdílení. Využít moderních komunikačních sítí a dosáhnout tak skutečně masového šíření informace. Důležité bylo v tomto případě také dobré načasování, ke konci si diváci začínali všímat drobných nesrovnalostí a pochybovat o reálnosti situace, což by ve větším měřítku mohlo ochladit zájem a snížit tak výsledný efekt. Mnoho lidí, kteří hercův výkon spolkli i s navijákem, takovýto způsob reklamy znechutil, protože ho vnímali jako podvod. Společnosti prodávající hosting pro internetové stránky ale bezpochyby zajistil solidní počet potenciálních zákazníků.

Foto: supervaclav.blogspot.com

Autor: Martin Mucha

The culture and lifestyle might seem different to a foreigner here. Why did you choose to live and work here?

I chose to live in the Czech Republic for a number of reasons. I was always interested in this country, and after finishing university I spent a bit of time travelling for both work and pleasure. I happened to meet a lovely Czech girl at the time that I was looking to teach abroad and that affected my decision in many ways. I already knew that I was going to teach abroad and had other offers. This particular influence helped me choose the Czech Republic over Italy and Spain. Another big factor was that I already spoke Spanish and understood Italian, so the chance to learn a brand new language was too big an opportunity to ignore!

What appeals to you the most about the Czech Republic?
The history of the country appeals to me greatly, as well as the culture. It’s so different from any other place that I have lived in. People find it funny that the food is something that appeals to me, but let me tell you, Czech food is delicious.

You’ve spent most of your life in the Great Britain. How does Czech culture differ from English culture?
There are so many things that are different. The first thing I noticed is that everyone pays for their own drinks. In England, everyone takes turns going to the bar and paying, but here everyone counts their own money and buys their drinks. People are much more careful with their money. It has to be said, however, that this is also reflected in the economic status of each country.

I had an old woman speak to me on the train for 30 minutes without noticing that I don’t speak Czech.

What’s the difference between teaching children at school and teaching face-to-face? How much preparation time is required for each?
I prefer to teach individuals or adults, because they are always more eager to learn, and more challenging. Teaching kids is fun too, but it takes less preparation, as the same problems are always repeated. An adult is easier to teach until they ask you questions, because the questions are harder. They want a deeper understanding of the language.
Another big difference is that adults choose to learn, where as kids are there because they have to be. This can be seen in their results.

Are Czechs shy about speaking English?
Very shy. It can be difficult in social scenarios, as they will always speak Czech until they have had alcohol. Once this has happened, they turn into another person and talk to you like they’re your best friend! Others choose to not speak, so I guess it depends. But most are very shy!

Has anything funny happened to you here?
I had an old woman speak to me on the train for 30 minutes without noticing that I don’t speak Czech, I accidentally walked into the ladies toilet because I misread the sign, confusing the word „fakt“ with another English word… there are so many incidents!

An adult is easier to teach until they ask you questions…

You already told me that you like travelling. Where have you been?
I have been many places. My favourites so far have been Paris, Rome, Prague and Amsterdam.
I have been lucky enough to travel to countries in South America, Asia and Europe, and my current number (of countries visited) is 20. I am planning to go to Vietnam, Laos, Dubai and San Francisco next year so if all goes well, I will have 24 by the end of next year!

Could you tell me about your plans for the future? Would you like to stay here in this central European country?
My plans are very flexible, but they involve teaching English. That could be here in the Czech Republic, back in Great Britain, in Dubai or Venezuela, who knows?! One this is for sure, I have greatly enjoyed my time here in the Czech Republic.

Alberto Ortega was born in Caracas, Venezuela, and moved to England when he was seven years old. He studied criminology at university, and graduated with honours. He would like to travel around the world and teach English, because it is a great way to travel and make a living at the same time. Here in the Czech Republic he enjoys learning about our culture, making new friends and gaining new experiences. Now he is living in Frýdek-Místek with his Czech girlfriend. The interview with Alberto Ortega was very pleasant, fun and friendly. I wish Alberto success, and many enjoyable days in the Czech Republic!

Text: Nela Chamrádová

Photo: from Alberto Ortega and Nela Chamrádová