Festival Norma nahlédl do hloubi ženské duše

Komplex bývalého Bauhausu minulý víkend ožil sérií scénických kreací. V bývalém hobbymarketu už rok sídlí Galerie PLATO, která zde ve spolupráci s pražským Studiem Hrdinů uspořádala čtvrtý ročník festivalu autorského divadla a současného umění. Letošní NORMA byla zaměřena na energii ženského bytí a otevřela řadu intimních témat.

Je pátek podvečer a v bývalém ostravském Bauhausu, nyní patřícímu galerii PLATO, se postupně scházejí lidé, aby zhlédli osm víkendových představení. NORMA každoročně nabízí přehlídku moderního umění z různých koutů světa a letos tomu není jinak. Na programu jsou čísla z Maďarska, Chorvatska či třeba z Francie.

Foto: Matěj Doležel

Samotný prostor galerie je naprosto unikátním místem. Intimně osvícená budova nechává návštěvníkům prostor na posezení v kavárně, v otevřené knihovničce i u příjemné fontány, kde můžou se sklenkou vína rozjímat nad jednotlivými uměleckými čísly i dočasnou expozicí. 

První část pátečního večera nabízí průřez českou tvorbou. Usedáme na polštáře do otevřeného schodovitého sálu „Dočasná struktura stage” amerického umělce Thana Clarka. Diváci sedí v několika nepravidelných řadách stáčejících se do spirály. Říkám si, jak je to architektonicky geniálně zpracované, ovšem jen do chvíle, než na jednom ze schodů návštěvník zakopne a řítí se na drobnou paní vedle s výkřikem: „Představení přece ještě nezačalo!”. Vše naštěstí dobře dopadá, nikdo nebyl zraněn a všichni se těší na představení. Zhasínají se světla a začíná první inscenace s názvem Bolest – jediná divadelní inscenace festivalu v podání Anity Krausové ze Studia Hrdinů. 

Pomyslná taktovka zároveň symbolizuje lidskou vášeň – nakolik ji držíme ve svých rukou a jak moc se jí necháváme ovládat?

Bolest pojednává o osudu ženy, která čeká na návrat svého muže z koncentračního tábora. Celá hra je postavená na silném monologu jediné postavy a hře se světlem, které představuje naději i utrpení mladé ženy. Naskýtá se několik symbolik. „Ženy ve frontě na třešně stojí frontu na pád Berlína,” zvyšuje Anita hlas. Se střídající intenzitou projevu vykresluje své trápení, obavy, empatii i touhy po sebenaplnění, představy o konci války a společně prožité dovolené se svým mužem. Studený kužel světla se spolu s uzdravováním manžela mění v příjemně teplou oranžovou… avšak je pár i poté šťastný? 

Foto: Matěj Doležel

Závěr zůstává otevřený a my se plni dojmů přesouváme k další stage, kde si tanečnice Tereza Hradilková spolu s DJ Floex připravila choreografii s názvem Nepřestávej. Naplno se ponořuje do role dirigenta a její představení nás nechává polemizovat nad rolí šéfa orchestru. Pomyslná taktovka zároveň symbolizuje lidskou vášeň – nakolik ji držíme ve svých rukách a jak moc se jí necháváme ovládat? Intenzivní taneční vystoupení podtrhují fráze jako „Přidej!” a „Nepřestávej!”, a my v ní náhle spatřujeme lehce erotický podtext. 

Svým projektem se snaží zjistit, nakolik lajky na sociálních sítích ovlivňují naše chování a tělesný vzhled. 

Když je řeč o erotice, ve více než polovině následujících tanečních vystoupeních nechybí nahá těla. Jinak tomu není ani u katalánské tanečnice a choreografky Núrie Guiu Sagarry a jejího vystoupení Likes. V projektu spojila své zkušenosti z lekcí jógy a tzv. dance cover neboli videí na sítích, ve kterých tanečníci napodobují choreografii známých videoklipů. Stále se zrychlující tanec poskládaný z těchto komických jógo-tanečních kousků postupně nabírá humorný podtext. Jak sama autorka na začátku uvádí, k tomuto nápadu se dostala při svých studiích antropologie. Svým projektem se snaží zjistit, nakolik lajky na sociálních sítích ovlivňují naše chování a tělesný vzhled. 

Foto: Matěj Doležel

Sociálních médií se drží i za mě nejzdařilejší vystoupení s názvem Forecasting, jehož koncept připravila chorvatsko-italská dvojice a ve kterém účinkovala Charlotte Le May z kanadského Montrealu. Choreografie začíná zapnutím notebooku uprostřed sálu. Následně přichází tanečnice a svými gesty a tanečními kousky zpoza laptopu doplňuje chybějící obraz sestříhaných amatérských tutoriálů z YouTube. Finální humorná scéna tak během zlomku vteřiny přepíná mezi krmením papouška, fénováním vlasů a zdobením dortu. 

Tato kreace má další důležitý význam – pomáhá přihlížejícím dostat se do bezprostředního kontaktu s liliputem.

Druhý den festivalu odstartovává dechberoucí představení Seeking Unicorns italské umělkyně Chiary Bersani. Tato drobná liliputí slečna nás okamžitě okouzluje svou neopakovatelnou krásou a pomocí jemných pohybů se postupně batolí a proplétá mezi diváky rozmístěnými na polštářích. Několika z nich pohlíží přímo do tváře a diváci jí pohled opětovávají úsměvem. Tato kreace má další důležitý význam – pomáhá přihlížejícím dostat se do bezprostředního kontaktu s liliputem a pochopit, že jde vlastně taky o zcela běžného člověka. Při úkloně nasedává na vozíček a za pomoci asistentky odjíždí v dáli. 

Foto: Matěj Doležel

O dost drsnější choreografii s názvem Pure Gold Is Seeping Out of Me si přichystaly polské tanečnice Renata Piotrowska-Auffret, Karolina Kraczkowska a Aleksandra Osowic. V ní pomocí kombinace monologů a choreografie vykreslují problematiku nesamozřejmosti mateřství. Posloucháme příběhy žen, které nemají děti a marně se o ně snaží, žen, které si děti nemohou dovolit kvůli špatné politické situaci či nedostatku financí, a žen, které zkrátka děti nechtějí. Na scéně vyvstávají stresující situace plné jehel, laboratorních testů, neempatických lékařů a do toho taneční kreace smrti, roztřesených kostí i ďábelských hlasů. Vysvitnou ale i světlé chvilky – příběhy žen, které šťastně otěhotní a porodí. V tom ale na scénu přichází boj matky s porodem samotným. Jde o nesmírně silné vystoupení.

Ne nadarmo je Luna Cenere označena jako jedna z 20 největších tanečních talentů v Evropě za rok 2018.

Mírné odlehčení nabízí vystoupení francouzské tanečnice a choreografky Nach, která ve svém představení Cellule zvolila odkaz k tanečnímu stylu Krump, jenž si svými trhavými pohyby získal popularitu především mezi afroamerickou populací na počátku 21. století. Své představení doplňuje výraznou projekcí na pozadí a využívá i hry se světly. Slovo Cellule odkazuje na význam „cela” a překlad textu hudby, který dostáváme v programu, také odkazuje na izolaci: „Jsem sama ve své identitě.”

Foto: Matěj Doležel

Posledním a za mě nejlepším kouskem sobotního večera je choreografie Kokoro italské performerky Luny Cenere. Za doprovodu intimní hudby i osvětlení předvádí ve stojce i v podřepu několik akrobatických kousků, přitom všem je zahalena pouze svými dlouhými vlasy. Zároveň jsou ale všechny scény dokonale připraveny tak, že Luna ani v jediné vteřině neodhaluje citlivé partie těla. Ne nadarmo je Luna Cenere označena jako jedna z 20 největších tanečních talentů v Evropě za rok 2018. A o čem vypovídá název představení? Japonské slovo Kokoro představuje naše vnitřní bytí a zahrnuje koncepty mysli a srdce. 

Všechna představení festivalu byla skutečně neotřelá a unikátní. A navzdory tomu, že moderní umění vyhledávám spíše příležitostně, mě festival NORMA skutečně nadchnul a umožnil mi zamyslet se nad problematikou ženské intimity. Myslím si, že festival zaujme každého, kdo si rád rozšiřuje obzory.

Titulní fotografie: Matěj Doležel