Jan Pipek: Trenér byl nadšený, že máme medaile. Já se usmál a šel domů spát.

Nadějných a úspěšných sportovců je v našem světě spousta, a to nemyslíme jen fotbalisty, hokejisty či atlety. Jedním z nich je i Honza Pipek, který se v květnu společně s ostatními kluky z týmu RK Letohrad zúčastnil ME v raftingu.

Honzo, ty delší dobu závodně plaveš. Proč ses najednou rozhodl zkusit rafting? Přeci jen v bazéně svou dvoumetrovou výšku využiješ, není to ale u raftu na obtíž?

Já plavu pořád, ale rád dělám nové věci a nebaví mě stereotypy. K raftingu mě přivedla kamarádka, která říkala, že je to super, ať to zkusím. Tak jsem si řekl, že za to nic nedám. Navíc jsem měl v plavání menší krizi, moc mě nebavilo, tak jsem se pustil do raftingu. Docela mě to chytlo, pak jsme se dozvěděli, že bychom měli jet na Evropu, což mě už úplně dostalo.

Ty v rámci klubu RK Letohrad působíš krátce. Klub hledal silového člena na doplnění posádky, účastnil ses samotné kvalifikace na mistrovství, nebo ses zapojil až později?

To byla trošku taková náhoda, kluci vyhráli Český pohár ve čtyřkách (čtyřčlenná posádka, pozn. red.) a měli možnost se účastnit mistrovství, ale nebyli schopni postavit šestičlenný tým, ten se vždycky špatně schází. Potom jsem přišel já, měli jsme nějaké zátěžové testy, a když zjistili, že jsem na tom fyzicky dobře, tak řekli „pojď“. A už tam začínám pátý měsíc. Taková milost z nebes.

Techniku jsem se naučil za chvíli, ono to není zas tak těžké.

Bylo těžké se rychle zapojit mezi ostatní v týmu, přizpůsobit se tréninkům a celé přípravě?

Ze začátku prvních společných tréninků jsme se museli hlavně sehrát. Techniku jsem se naučil za chvíli, ono to není zas tak těžké. Jelikož jsem seděl uprostřed, tak jsem jenom pádloval a dělal to, co ten přede mnou. Spíš to bylo hlavně o fyzické kondici, aby si člověk zvykl i na jiný pohyb.

Předpokládám, že jste se intenzivně připravovali a vše bylo podřízeno ladění dobré formy na mistrovství.

Tréninky probíhaly čtyřikrát týdně, vždycky začínaly fyzickou přípravou v tělocvičně nebo venku v přírodě. Potom jsme měli třikrát vodu a minimálně jednou jsme jeli na kanál. Týden před mistrovstvím jsme měli volno, abychom byli ve formě na závodech.

Jan_Pipek (8)

Jak moc se liší trénink na umělém kanálu v porovnání s přírodní divokou řekou, jako byla ta na mistrovství Evropy v Bosně a Hercegovině?

Na kanále jedeš s pocitem, že se ti nemůže nic stát. I když to pustí naplno, tak to jsou malé vlnky a moc to neteče. V Bosně jsme jeli úsek, kde byly třímetrové vodní stěny, které nás vyhouply vysoko do vzduchu nad hladinu. To jsme jenom drželi pádlo a koukali s otevřenou pusou, úplně zaražený dech. Napoprvé to bylo hrozné, ale pak už jsme si zvykli.

Rafting je přeci jenom adrenalinový sport, je riziko na divoké řece větší? Nebo na stabilním raftu nehrozí téměř žádné nebezpečí?

Když se vypouštěla přehrada, tak jsme jeli na čtyřkovém raftu tréninkově jeden z nejdivočejších úseků horního toku Labe. Před námi byla soutěska, která nás trochu rozhodila a já jak jsem vysoký, tak mám problém se do toho raftu nasoukat. Houplo to s námi a mně vyklouzla noha. Přepadl jsem a byl zakloněný přes raft, zachycený jen za nohu a bouchal helmou o kameny. Lapal jsem po dechu, a když mě vytáhli zpátky, tak jsem byl úplně v šoku a jel jsem úplně jiné tempo než ostatní. Byl jsem hodně vyklepaný a celý raft se kvůli mně pořád přetáčel.

Říkal, že takový stožár ještě nikdy neviděl, takže mám asi nejdelší pádlo, co kdy udělal.

Jak se liší závodní rafting od toho turistického? Jsou tam nějaké zásadní rozdíly, nebo využíváte stejné vybavení?

My jezdíme asi na dvou nebo na třech druzích raftu, jediný zásadní rozdíl oproti turistům je v pádlech, která se vyrábí na míru. Turisté mají plasťáky, ale my používáme pádla z karbonu, která jsou lehčí a hlavně se ve vodě při záběru neprohýbají. Chlap, co nám pádla vyráběl, říkal, že takový stožár ještě nikdy neviděl, takže mám asi nejdelší pádlo, co kdy udělal.

RK Letohrad
RK Letohrad

Jak si v raftingu stojí Česká republika v porovnání s ostatními státy, které jste v Bosně a Hercegovině na mistrovství Evropy potkali?

On je to relativně mladý sport, první mistrovství světa bylo v roce 2008. V Čechách velká konkurence v závodním raftingu moc není. Třeba posádky z Ruska nebo Turecka, které byly na mistrovství Evropy, tak byly opravdu bouráci. To byl výběr ze čtyřiceti, padesáti týmů v zemi, opravdová elita. Oni tam přijeli v klubovém autobusu, všichni stejně oblečení, vyšli s kufříky a postavili dvacet stanů do kolečka. My jsme tam byli jenom v malém minivanu, šest kluků s trenérem. Oni měli i vlastního maséra.

Překvapila tě samotná atmosféra mistrovství? Komunikovali jste s ostatními týmy, nebo to byla obrovská mezinárodní rivalita?

Připadá mi, že rafting jako týmový sport úplně odbourává hranice a rozdíly. V kolektivních sportech to lidi cítí úplně jinak a je to takové srdečnější. Nikdo nemá žádné předsudky, většina lidí v Bosně byla naprosto pohodová, to jenom my tady v Čechách jsme takoví zapšklí.

Bylo těžké zvládnout během závodů psychiku, nebo vás adrenalin napumpoval?

Kluci byli před závody dost nervózní. Já jsem neviděl důvod, při plavání mívám mnohem větší nervy. Spíš jsem byl v klidu díky partě, kluci i trenéři jsou fakt skvělí.

Na medaili se nám povedlo dosáhnout až poslední den – v neděli.

Nakonec jste ale z mistrovství Evropy přivezli bronzovou medaili. To i přesto, že vaše podmínky při přípravě nejsou zdaleka ideální. Jaká byla samotná cesta až na bednu?

Do Bosny jsme dojeli po třinácti hodinách, dost jsem obdivoval, že to trenér odřídil. Potom jsme měli den na rozkoukání a začali jsme trénovat. Ze začátku jsme byli docela zklamaní, protože nás ve čtvrtek ve sprintu vyřadili a my se nekvalifikovali. V sobotu byl na programu slalom, kde se jedou dvě kola, tam jsme skončili pátí. Na medaili se nám povedlo dosáhnout až poslední den – v neděli.

Nakonec jste se rozhodli, že už bylo smůly dost, posbírali síly a zkusili medaili urvat?

To třetí místo jsme získali ve sjezdu. Jelo se ve dvou vlnách podle celkového pořadí a my byli v té horší skupině. Ostatním jsme hned ujeli, jeli si sami, a tak se to konečně povedlo. Ještě kilometr před cílem jsme ztráceli na třetí místo šest sekund, ale nakonec jsme jim ujeli o čtyřicet. To byl pak docela dobrý pocit. Navíc jsem získal ještě jednu bronzovou medaili za závod na ergometru, což je pádlovací stroj. Nikdy jsem na něm neseděl, zkusil jsem to a vyšlo to.

Jan_Pipek (10)

Doufám, že jste takové velké úspěchy dostatečně oslavili.

No, já jsem to nakonec neslavil, já měl totiž průjem. V neděli jsem to na závodě přehnal a hrozně se urval, tak jsem měl potom teplotu a zimnici. Ale pak oslavoval celý klub, protože se jedná o největší úspěch v celém desetiletém působení klubu.

A jaká je situace po mistrovství Evropy? Začali se o vás lidé více zajímat? Údajně máte možnost se účastnit i mistrovství světa 2015.

Díky vítězství Českého poháru a medaili z ME máme teď možnost jet na mistrovství světa, které se koná letos v září v Indonésii. To je opravdu lákavé, ale kvůli financím je to špatně dosažitelné, celý oddíl by to stálo minimálně 120 000 Kč a na to je těžké sehnat sponzory. Máme hodně nabídek od ostatních mezinárodních týmů. Italové, Rusové a Turci nám nabízeli, že když k nim přiletíme, tak nám zaplatí ubytování a stravu. Dvoutýdenní soustředění v Itálii by nám během prázdnin mělo vyjít.

Na druhou stranu plávání ani rafting mě živit nebudou, takže i studium je důležité.

 Tréninky, mistrovství a další soutěže. Jde to všechno skloubit dohromady s volným časem a se školou?

Rozhodně to bylo o prioritách, buď škola, nebo se někam podíváš a něco zažiješ. Já jsem ve druháku, takže letos šlo ještě trochu školu odsunout stranou. Filip z týmu ale odjížděl přímo z mistrovství, protože druhý den maturoval a zvládl to. Na druhou stranu plávání ani rafting mě živit nebudou, takže i studium je důležité.

Máš pocit, že tě medaile v něčem změnila, nebo to prostě bereš jako velikou zkušenost a zážitek?

Já jsem vždycky po medaili toužil, ale i když jsem získal nějaké v plaveckých závodech, tak jsem si pak říkal, proč to dělám. Důležité je, že mě to baví, každopádně pro klub je to obrovský úspěch. My jsme měli nakonec s trenérem takovou citovou chvilku, které já moc nemusím. Poplácal mě po rameni s tím, že je rád, že mě vzali a ještě jsme získali dvě medaile. Já jsem se jenom usmál – máme placku – a šel domů spát.

—————————————————————————————————————————————————-

RK Letohrad

Raft klub Letohrad, který úzce spolupracuje s letohradským soukromým gymnáziem, funguje již deset let. Posádky se pravidelně účastní závodů Českého poháru, ze kterých se čas od času nominují na velké akce. Mezi jejich úspěchy patří účast na ME v Nizozemsku či v Bratislavě. Letos se raftaři účastnili ME v Bosně a Hercegovině, odkud přivezli dvě bronzové medaile. Mají možnost se účastnit i mistrovství světa v Indonésii 2015.

Jan_Pipek (1)

Autorské okénko

S Honzou se znám již několik let, takže jsem se na rozhovor těšil. Problematické bylo ale dohodnout čas setkání, povedlo se to nakonec až napotřetí. Skoro dvoumetrový Honza dlouho nevydrží v klidu na jednom místě, takže byl úspěch, že jsme si tak příjemně popovídali. I přes všechny úspěchy je skromný a má to, na druháka z gymplu, v hlavě správně srovnané. Do budoucna mu přeji spoustu adrenalinových zážitků, u kterých neztratí svůj optimismus.