Jiří Mádl: Veškeré problémy s vírou nastávají ve chvíli, kdy ji chcete někomu cpát

Jirka Mádl z úplně jiné strany, než z které ho znáte. Tak by se dal charakterizovat náš rozhovor s tímto filmovým hercem, režisérem a scenáristou, který se představil na letošním Meltingpotu se svou novou mobilní aplikací Zpovědnice. Řekl nám, na jakém principu právě tato aplikace funguje, o budoucích projektech a čerpání inspirace nebo o svém pobytu v klášteře. Čtěte v dnešním rozhovoru!

V čem spočívá váš zbrusu nový projekt – aplikace Zpovědnice?

Jedná se o aplikaci, kterou si může stáhnout každý a představuje takzvaný čistič svědomí. Když jsem jel jednou z představení, tak mě napadlo, že místo fastfoodů u dálnic by mohly být i zpovědnice. Člověk by hned nahlásil: „Tak dneska dvě blondýny, litr vodky…“ a bylo by mu odpuštěno, domů by se pak vracel s čistým štítem. A právě v tomhle by měla být nápomocná ta aplikace. Zadáte, jaké hříchy máte, ono vám to vypočítá částku a vy ji zaplatíte. Zaplacené peníze jdou na charitativní projekt, který si sami zvolíte. Hříchy jsou rozděleny do různých kategorií, ty pak zase do dalších podkategorií. Vypočítanou částku si můžete také libovolně navýšit. Existují ale určité výjimky. Například když si zadáte, že jste pili tvrdý alkohol, z nabídky zemí vyberete Rusko, Ukrajinu nebo Polsko, tak platíte nulu. Protože co jiného chcete zrovna tam dělat?! Odpuštěno!

Máte tam kategorie jako drogy nebo alkohol za volantem. Budete tyto případy hlásit policii?

Je to anonymní. Vy se tam registrujete pod přezdívkou a my tím pádem nevidíme, kdo platí. Kdo by měl strach, nemusí se k tomu hříchu přiznat přímo, ale může si to započítat jako „ostatní hříchy“. Je tam asi cesta, jak by se to dalo obejít, ale to ještě řešíme a vychytáváme.

Kdo by měl strach, nemusí se k tomu hříchu přiznat přímo, ale může si to započítat jako „ostatní hříchy“.

Může se do projektu přihlásit například i rodina, která má postižené dítě, nebo se musí jít přes charitu?

Takovou možnost zatím nemáme. Do budoucna by ale bylo dobré tuto situaci vyřešit, říká si o to. Aplikace má být postavená na projektech, a ne na těch organizacích. Ono by to asi i nějak šlo, to musím zjistit. Museli bychom situaci řešit dárcovskou smlouvou, aby z toho vznikl samostatný projekt.

Je spousta podobných aplikací, které vám například za sportovní výkon přidělí body, a těmi pak můžete podpořit konkrétní projekt. Nebojíte se konkurence?

Fungují na principu „kolik uběhnete, tolik my dáme na charitu“. Kdyby chtěli dát peníze na charitu a ne na reklamu, tak je tam dají rovnou, že jo. Mají to i jako prodejní akci. Já je neshazuji, pořád lepší, aby něco dávali, než nedávali. Ale Zpovědnice funguje tak, že mám nějaký hřích a zaplatím za něj. Já se pak cítím líp a pomůžu někomu, kdo třeba neměl v životě tolik štěstí jako já. To by mě mohlo přiblížit blíže k jádru, proč bychom vlastně chtěli a měli pomáhat.

Jako teenager jste pobýval nějakou dobu v klášteře. Co vám to dalo?

Mně tehdy bylo asi třináct nebo čtrnáct. Bylo to hrozně zvláštní, měli jsme fakt přísný režim. Byli jsme tam dva Češi, Vašík bydlel dole. Možná to znáte z filmů. Byly tam dlouhé chodby, postele a malé stolečky. Já měl štěstí, protože mě dali do věže, kde nás bydlelo asi jen dvanáct. Lépe jsme se znali a bylo to celkově přívětivější. Pater Tassilo byl takový můj vedoucí a byl fakt hodný. Někteří tam kluky i mlátili, ale já měl štěstí. Chodili jsme hodně na výlety a hlavně dodnes odrecituju otčenáš v němčině, i když mě vzbudíte ve čtyři ráno. Ten jsme museli říkat třikrát denně.

Máte s Bohem osobní zkušenost, o které můžete nebo chcete mluvit?

Mám, ale moc o tom mluvit nechci. Já si dokonce myslím, že mezi sebou máme přímou linku. Nikde to moc neříkám, protože víra je hodně individuální. Veškeré problémy s ní nastávají ve chvíli, kdy ji chcete někomu cpát. To já dělat nechci.

Zajímavé je, že na Slovensku jsem ještě populárnější než tady.

Jde s vámi ještě ten „boom“ ze Snowboarďáků? Nebo už vás lidé vnímají jako režiséra/herce v dalších filmech?

Stává se to, to je jasné, už ne tak často. Řekl bych jak u kterých diváků. Já si myslím, že mám tři druhy publika. Nebudu je popisovat, nemuselo by to vyznít úplně dobře, ale třídím si je do tří kategorií. Zajímavé je, že na Slovensku jsem ještě populárnější než tady. Tam vedou filmy jako Rodinka, Bathory nebo Gympl. Takže mi přijde zajímavé, že mě Češi a Slováci vnímají jinak a na základě jiných rolí.

Přece jenom jste znám spíše jako komik. Jaké máte ohlasy od fanoušků, když hrajete vážnou roli?

Samozřejmě, když přišla první, což byl film Děti noci, tak to byl pro lidi nezvyk. Já jsem za tuto roli tehdy dostal cenu ve Varech, to mi celý proces ulehčilo. Znáte to. Kdybych ji nedostal, tak to asi nezafunguje, ale takhle si lidi řekli: „Jo, aha, cena, tak to bylo asi dobrý.“ Možná i proto jsem pak na žádný velký problém s přijímáním vážné role nenarazil. Zase musím říct, že jsou ty tři kategorie mých diváků. Někteří, podle mě, vůbec netuší, že v něčem nekomickém hraju, protože se na takové filmy nedívají. Jinak se cítím v tom výběru role svobodně a to je fajn.

Budou vás moci diváci v nejbližší době vidět v nějakém novém snímku?

Chystá se drama, které má dělat zahraniční režisér, mám tam mít hlavní roli. Ale zatím na to shání peníze, takže to je v procesu „chystá se, nechystá se“. Já tu fázi shánění peněz znám velmi dobře. Ale snad to vyjde. Pokud jo, mělo by se začít někdy v únoru. Pak teda chystám svůj film a po něm by mělo přijít něco velkého, co nechci prozrazovat, ale bude to bomba. Takže příští rok bude nabitý.

Aktivit máte opravdu spoustu. Kde berete inspiraci?

Podle mě je důležité se nudit. Já vždycky někam odjedu. Sám a do zahraničí, kde mě nikdo nezná a kde mám klid. S vypnutým mobilem se tam takhle chvíli nudím, čistím si hlavu a pak udělám největší kus práce. Mozek nemá totiž normálně čas v klidu přemýšlet, proto mu dávám dovolenou a nudu, on pak začne spolupracovat.

Máte i jiné, osvědčené tipy na relaxaci? Na besedě jste zmiňoval, že už máte z Colours of Ostrava nějaké hříchy.

Jo, to víte, že jo! Já za to ještě umím vzít. Ale je to spíš za odměnu. Nikdy jsem nebyl takový, že bych z nudy pořád jen obrážel večírek za večírkem. Když mám ale hodně práce, tak se potom prostě potřebuju uvolnit.

Poslední otázka. Kdybyste si mohl sestavit ideální den, bez ohledu na čas, peníze a přemísťování v prostoru, jak by to vypadalo?

To nevím přesně. Ale vím určitě, co bych jedl. Ráno by to byl červený meloun, pak určitě ústřice a celkově hrozně moc mořských plodů. Pak by tam bylo spoustu věcí, které vám říct nemůžu… A taky vím, že by to bylo na Sicílii. To stoprocentně. Anebo na Islandu. A dál bych tomu nechal asi volný průběh.

Jiří Mádl je český herec, scenárista a režisér. Vystudoval Sociální a mediální komunikaci na Univerzitě Jana Amose Komenského v Praze. V jeho třiceti letech má za sebou takové úspěchy, jako jsou role ve známých filmech Snowboarďáci, Rafťáci, Bathory nebo Děti noci. V roce 2014 byl uveden jeho režisérský debut – komedie Pojedeme k moři. Dále vystupoval na divadelní scéně v Jihočeském divadle. Kromě toho ho baví hokej, fotbal, bruslení a hudba.

Autorské okénko: S Jirkou jsem se sešla po jeho přednášce v rámci Meltingpotu. Působil na mě přesně tak, jak ho známe z televize – sympaťák, vtipálek a moc milý člověk. Mezitím co jsme dělali rozhovor, jedl langoš a celkově bylo to setkání neformální a moc fajn.