Kdo nic nezkusí, nikam se nedostane

Láká vás představa toho, že byste se pyšnili diplomem z prestižní zahraniční univerzity? Pokud ano, je třeba se odhodlat, zahodit obavy a zkusit to. Tak jako to udělal Jan Kolmaš, který sice pochází z Prahy, ale svůj studentský život prožívá za oceánem. Letos promoval na Yale University a o svoje zážitky z této uznávané školy se s námi podělil, konkrétně s naší redaktorkou Veronikou Breuerovou, která se za ním vydala do jeho rodné vísky, aby pro vás zjistila podrobnosti.

S jazyky je jedna potíž, když je člověk neudržuje, tak je zkrátka zapomene.

Kdy jsi začal přemýšlet o tom, že bys odjel studovat do zahraničí?

Ke studiu v zahraničí mě motivoval spolužák, který se hlásil do Ameriky. Do té doby jsem neměl ponětí o tom, že se dá docela jednoduše hlásit na zahraniční školy. V posledním ročníku jsem si podal přihlášku na ČVUT, protože ze všech škol v České republice by mě tahle bavila asi nejvíce. Na ČVUT jsem se dostal jen na základě známek ze střední, tak jsem si řekl, že se zkusím přihlásit i někam do zahraničí, protože nemůžu ztratit nic než trošku svého času.


WP_000891Jaké země sis vybral?

Hlásil jsem se do Velké Británie a do USA. Nakonec jsem se nějakým záhadným způsobem dostal na Yale, za což jsem hrozně moc vděčný. A dnes už jsem vlastně absolvent.

Jak ses dostával k informacím o přijímacím řízení na americké školy? Byly lehce dostupné?

Hodně mi v tom pomohla Fulbrightova komise, kde mi vysvětlili, jaké kroky musím podniknout. Žádný přehledný návod na to, jak se hlásit do Ameriky, jsem nenašel. Všechno jsem si musel zjistit sám. Ani středoškolští profesoři nebyli moc informovaní, takže když jsem je žádal o doporučení, což u nás v Česku není běžné, nebyli si úplně jistí. Přijímací zkoušky samotné jsem musel dělat standardizované v Nebušicích na americké škole.

A jak tedy takové přijímačky a příprava na ně vypadá?

Je toho hodně. (smích) O studium v zahraničí jsem se začal zajímat na jaře v předposledním ročníku na gymplu. Přes léto jsem se už trochu učil, protože všechno muselo být do Vánoc odeslané. Kromě samotných testů jsem musel mít ještě eseje, doporučení a seznam volnočasových aktivit. A do dubna trvalo, než jsem zjistil výsledky.

Tak to bylo pro tebe trošku napínavé.

Bylo. (smích) Ale jak říkám, své místo na ČVUT už jsem měl jisté, takže jsem se nestresoval kvůli tomu, jestli se někam dostanu, nebo ne. Bral jsem to všechno jako bonus. Moc jsem si nevěřil a říkal jsem si, že to stejně nedám, ale chtěl jsem to zkusit.

Nakonec tě ale vzali. Jaké byly tvé první dny na Yale?

Musím přiznat, že jsem se trochu bál. Přece jenom v Americe jsem nikdy nebyl. Ale přes všechny mé obavy jsem se tam víceméně během jednoho týdne začal cítit jako doma. Na začátku semestru jsme měli seznamovací kurz s ostatními mezinárodními studenty, kde jsme na tom byli všichni stejně. Yale nám nabídl skvělý „začleňovací“ program. Místní nám pomohli zařídit si účet v bance, telefon a všechno nám ukázali. Panovala tam přátelská atmosféra, takže svého strachu jsem se rychle zbavil.

A co přechod na každodenní angličtinu? Bylo to pro tebe složité?

Komunikovat v angličtině na nějaké každodenní úrovni mě zpočátku dost vyčerpávalo. Ale za měsíc jsem si taky zvykl.

V cizím jazyce jsem už studoval, i když to nebyla zrovna angličtina. Tu jsem ale nějak dotáhl sledováním seriálů a hraním počítačových her.

Jak k vám mezinárodním studentům přistupovali ti američtí?

Myslím, že se snažili, jak mohli, abychom se tam cítili dobře. Bylo to vymyšleno tak, že jsme byli namíchaní i na pokojích. Třeba se mnou bydlel jeden kluk z Ghany a čtyři Američani. Každý z nich nám vyprávěl svůj životní příběh, takže to bylo moc fajn. U studentů, kteří přijíždějí jen na jeden semestr, je to trochu složitější, protože všichni ostatní už jsou začlenění, ale i tak jsme se jim pobyt snažili zpříjemnit.

tyngMůžeš mi popsat jeden semestr na Yale? Jak vypadá?

Rozhodně jinak než tady. Nemůžu tedy nějak konkrétně porovnávat, protože jsem v Čechách na vysoké nikdy nestudoval, ale něco vím od svých bývalých spolužáků a kamarádů. Hlavní rozdíl je v tom, že zkoušky a úkoly se dělají průběžně, takže lidi opravdu chodí na přednášky. Uprostřed semestru jsou tzv. midterms, po kterých má člověk ještě možnost se z předmětu odhlásit, pokud při zkouškách nedopadl moc dobře. Víceméně je to takový checkpoint, po kterém člověk vidí, jak si v daném předmětu vede. Na konci semestru je týden volna, dá se říct svaťák, a pak probíhají zkoušky. U některých předmětů jsou to projekty, u jiných eseje. Zajímavé ale je, že tyhle finální zkoušky mají třeba jen 40 % nebo 50 % váhy na celkovou známku.

Škola je tedy asi náročná na přípravu.

Náročná je, ale rozhodně jsem rád, že jsme tyhle průběžné úkoly měli. Člověk se díky nim utvrdí v tom, co slyšel na přednášce. Já jsem třeba prvních deset minut seděl a chápal, ale pak jsem se ve výkladu ztratil. Takže když jsem se na učivo pak znovu podíval, porozuměl jsem tomu a snadněji jsem si to zapamatoval. Myslím, že takhle se toho člověk naučí mnohem více, než kdyby se to jen automaticky šrotil někdy na konci semestru.

Při škole jsi i pracoval. Je těžké najít v Americe práci pro studenty?

Nebylo to tak těžké, jak jsem myslel. Existuje databáze prací, kde si student vybere a potom absolvuje pohovor. Jedná se třeba o administrativní práci, jako je vypomáhání v knihovně. Já jsem učil plavat děti, plus jsem pracoval v našem inženýrském a designovém centru. Na svoje výdaje jsem si tím vydělal, na školné ale ne. To bych si totiž nevydělal, ani kdybych pracoval 24 hodin denně. (smích)

Takže jsi na školné získal nějaká stipendia. Jaká to byla?

Školné je opravdu hodně vysoké, a to i na Američany. Jejich výše se různí podle školy, ale většinou se stipendia pohybují okolo 50 000 dolarů (cca milion korun, pozn. autora). Měl jsem to štěstí, že mi univerzita nabídla částečné stipendium, které pokrylo většinu školného. Musel jsem předložit několik dokumentů, jako byl stav účtu, příjmy rodičů apod. Škola tyto informace pak vyhodnotí a zjistí, kolik si člověk může dovolit a zbytek doplatí. Navíc jsem ještě získal stipendium od Nadace Zdeňka Bakaly, která taky kus dodala.

Studentská organizace Yale Aerospace je vlastně odkaz, který jsem tam zanechal. (smích)

Na Yale jsi založil studentskou organizaci Yale Aerospace. Co tě k tomu vedlo?

Ještě než jsem šel studovat do zahraničí, chtěl jsem se zabývat oborem vesmírné letecké inženýrství. To ale na Yale neměli, zato měli strojní inženýrství, které tomu bylo asi nejblíže. Řekl jsem si, že to nevadí, že si vezmu tohle, a to letecké si tam nějak najdu. Později jsem se setkal s klukem, který říkal, že bychom mohli založit skupinu, která by se tomuhle tématu věnovala. Slovo dalo slovo a vznikla Yale Aerospace. Postupem času jsme se rozrostli v organizaci se 40 členy a jezdili jsme na spoustu národních soutěží.

favourite_class_jan_12Předpokládám, že tvoje záliba ve vesmíru měla vliv na rozhodování ohledně dalšího studia.

Přesně tak. Hlásil jsem se na čtyři školy v Americe a čtyři v Evropě, ale žádnou jsem nepreferoval více, abych pak nebyl zklamaný. Dostal jsem se na tři americké a čtyři evropské, takže jsem měl obrovský výběr a bylo pro mě těžší se rozhodnout. Nakonec jsem vybíral mezi Coloradem a Stanfordem. Obě jsou to skvělé školy, úžasně situované. Navštívil jsem obě, bavil se s profesory i studenty. Nakonec jsem se rozhodl pro Stanford.

Plánuješ v Americe zůstat i po studiu?

Jsem rád, že teď vím, co budu dělat příští dva roky. A naprosto nemám ponětí o tom, co bude pak. Dovedu si představit, že bych v Americe zůstal, i když by to bylo komplikovanější než si najít práci v některé z evropských zemí. Rád bych se vrátil do Česka, ale se svým vesmírným inženýrstvím bych tady asi nenašel uplatnění, pokud bych nezaložil něco svého. O tom už jsem sice taky přemýšlel, ale na takové rozhodnutí je ještě moc brzy.

——————————————————————————————————————————————————

OLYMPUS DIGITAL CAMERAJan Kolmaš pochází z Prahy, kde vystudoval Gymnázium Jana Nerudy se zaměřením na francouzštinu. V předposledním ročníku se začal více zajímat o studium v zahraničí, které nakonec i zrealizoval. Je absolventem oboru Strojní inženýrství na Yale University, kde založil studentskou organizaci Yale Aerospace. Ve své zálibě ve vesmíru bude dále pokračovat studiem na Stanfordu.

Autorské okénko: Modrá obloha, slunce, řeka a deka – kdekdo by si to mohl splést s piknikem, přesně takhle ale vypadal můj rozhovor s Honzou. Můj letošní výlet do Prahy tak byl o to zajímavější a ve Žlutých lázních, kde jsme se s Honzou sešli, jsme si během slunečného odpoledne popovídali. Studium na Yale mě vždycky hodně zajímalo (a nejen proto, že jsem nenapravitelný fanoušek Gilmorových děvčat), proto jsem si rozhovor užila. Děkuji Honzovi za příjemné povídání a přeji mu spoustu úspěchů.

Chtěli byste se dozvědět ještě více o studiu na Yale? Přečtěte si článek, kde se dočtete více o studentském životě na této univerzitě nebo se podívejte na Honzův blog.