Koncert Eda Sheerana, když měříte 168 centimetrů

Asi neexistuje člověk žijící v České republice, který by nezaznamenal, že v Praze ve dnech 7. a 8. července koncertoval Ed Sheeran. Ať jste za posledních pár dní otevřeli online nebo tištěná média, sociální sítě, nebo zapnuli televizi, všude byl. My se vám pokusíme koncert přiblížit nikoliv z backstage či z dalších novinářských prioritních míst, ale z davu a z perspektivy průměrně nevysoké redaktorky.

Musím přiznat, že i já patřím k věrným fanouškům anglického zrzka, proto jsem lístek kupovala hned, jak se naskytla možnost. Jelikož vím, že si při svých 168 centimetrech (když se snažím a nehrbím se) nesednu ani v MHD tak, abych měla chodidla na zemi, rovnou jsem vzala lístek blíže k pódiu. Druhým opatřením k tomu, abych v pohodě viděla, byl příjezd na pondělní koncert na pražské Letňany už hodinu a půl před začátkem prvního předskokana, tedy čtyři hodiny před samotným koncertem.

Plán to nebyl marný, ale stejně nevyšel. Za prvé brzký příjezd na místo činu se ukázal nebýt až tak brzkým. A za druhé se přede mě postavila docela vysoká paní, která si na hlavu načesala parádní palmu a její roztřepené vlasy zablokovaly výhled dalším sto lidem za ní.

Takže jako první jsem neviděla koncert předskokanky Zary Larsson. Velké obrazovky mi ale prozradily, že švédská vítězka pěvecké soutěže přišla na stage v lesklých žlutých kalhotách a s divokými květy na tričku. Představení otevřela písní Symphony, což je dle mého její jediná téměř všeobecně známá píseň. Nejsem si ale jistá, zda pochopila zadání předskokanů – navnadit fanoušky na koncert Eda. S dvěma tanečnicemi, které si po chvíli přizvala ke svému vystoupení, se snažila dělat show, která nebyla úplně dobrá a na kterou nikdo z přítomných nepřišel.

Druhý předskokan, James Bay, byl aspoň pro mě o poznání lepší. Přišel s kapelou, hrál na kytaru a bez zbytečných efektů zpíval písně, které byly žánrově i podáním daleko blíž k hlavnímu interpretovi večera.

V devět hodin večer na pódium přišel vcelku nenápadný zrzavý kluk s kytarou, na kterého pod pódiem čekalo více než 70 tisíc lidí. Pondělní koncert k albu Divide byl v rámci tour, která začala už 16. března 2017, 241. v pořadí. Po celou dobu byl na pódiu jen Ed Sheeran a elektronický hudební systém Loop – kouzelná krabička, do které si vždy před začátkem písničky nahrál vokály a potom už jen šlapal na tlačítka a pouštěl, co zrovna potřeboval.

Koncert zahájil skladbou Castle on the Hill, která se hned po jejím vydání v roce 2017 dlouho držela na druhých příčkách světových hitparád. Tehdy ji předběhla jen píseň Shape of you, která spatřila světlo světa ve stejný den a na koncertě zazněla jako přídavek. Návštěvníci druhého pražského koncertu měli tu čest si jako první na světě živě poslechnout novou píseň One Life. Na prvním z koncertů zase debutovala skladba BLOW.

Všechny písně byly doprovázeny skvělými vizuálními efekty na obrazovkách rozmístěných po stagi, což k perfektnímu koncertu tak akorát sedělo. Nebylo potřeba ohňostrojů ani stovek tanečníků. Ed mezi písněmi ani příliš nemluvil, vždy se napil, udělal vtip, nebo krátce uvedl následující skladbu a hned zpíval dál. Byl neuvěřitelně pokorný, i když hvězda jeho formátu, která těmito vystoupeními trhla všechny koncertní rekordy v České republice, by být nemusela. Navíc téměř každá skladba z posledního alba se stala hitem hraným po celém světě. A to je asi to, proč ho má tolik fanoušků rádo. Těžko říct jak, ale stále zůstává nohama na zemi.

Co se týče mě konkrétně – zkoušela jsem si i stoupnout na kelímek od pití, abych lépe viděla. Ten se mi tak silně zaryl do nohy, že jsem to vydržela asi půl písničky. Stála jsem na špičkách, až mě druhý den bolely lýtka. Obrys palmového účesu paní přede mnou mě strašil ještě ve snech.

Koncert společně s čekací dobou nás vyšel asi na šest a půl hodiny stání bez možnosti hnutí. Ale i přes to to byl rozhodně jeden z nejlepších koncertů, na kterých jsem kdy byla. A jestli se sem Ed ještě někdy podívá, jakože když tady trhnul všechny rekordy, tak by mohl, pojedu si ho poslechnout znovu. A možná ho už i uvidím lépe!

Foto: Petr Lůžek