Nic není problém aneb dva dny v makedonském Ohridu

Během léta mě a mého kamaráda napadlo, že bychom mohli na podzim udělat menší výlet do zahraničí. Přemýšleli jsme o destinacích, které nejsou úplný „mainstream“. Sedli jsme k počítači a vybrali cíl – makedonský Ohrid. Naplánovali jsme cestu, dopravu, ubytování… a na konci září náš výlet uskutečnili. Stálo to za to? Rozhodně!

O Ohridu jsem se dozvěděl během svého studijního pobytu v Mariboru a už tehdy jsem si řekl, že bych se tam chtěl podívat. Ohrid je město v Makedonii ležící na břehu jezera Ohrid. To dává smysl, že? Takže – jeli jsme na výlet k jezeru Ohrid do města Ohrid. To jen, abych na začátku vyjasnil všechny souvislosti…

Na návštěvu Ohridu jsme si vyčlenili dva dny. Opravdu to byl spíše výlet než dovolená. Když pominu samotnou cestu z Ostravy na vídeňské letiště a let z Vídně do Ohridu, kdy se nic zajímavého nestalo (až na zpáteční cestě byl můj kamarád opravdu blízko ke kontrole tělních dutin, neb při kontrole na ohridském letišti pípal, jako by se do Rakouska snažil propašovat celý zbrojní arsenál), dobrodružství započalo, když se nás místní taxikář snažil dovést z letiště na adresu našeho apartmánu. On to totiž tak úplně nebyl taxikář, ale milý pán, který by vás za deset euro odvezl i na konec světa, a pojem „snažil“ je naprosto přesný, protože ve své importované Octavii s cca půl milionem najetých kilometrů neměl GPS a všechny uličky v Ohridu neznal zpaměti.

Nakonec jsme se do apartmánu dostali, a dokonce o dvě hodiny dříve, než jsme měli. Jednalo se o apartmán v domě velmi milé rodiny, jejíž členy jednoho po druhém svorně přepadl záchvat paniky, když zjistili, že Jakub z „Češka“ je už tady. Apartmán nebyl připraven, tak jsme dostali provizorně druhý (větší a hezčí, sad story…), abychom si mohli odpočinout, dát sprchu a pan domácí nám udělal moc dobré kafíčko na uvítanou. Potom jsme se přesunuli do našeho apartmánu s krásnou terasou, a ještě hezčím výhledem na město a jezero, zabydleli se a vyrazili na průzkum okolí. Co si budeme, první den po 12 hodinách cesty byl opravdu odpočinkový. I tak jsme stihli prozkoumat přilehlé okolí, zajít si na oběd a vybavit se místním pivem Skopskem na večerní posezení na terase. To, co na první pohled bilo do očí, byl kontrast mezi novými zrekonstruovanými budovami a těmi starými, které vypadaly, že každou chvíli musí spadnout.

Druhý den už byl aktivnější. Dopoledne jsme zamířili za památkami. Navštívili jsme místní hrad, starobylé divadlo, hezký kostel… Za jeden z nejlepších zážitků považuji cestu do místní restaurace a samotný oběd, který byl opravdu výborný. Paní domácí jsem se první den našeho pobytu zeptal, zda nám doporučí nějakou místní specialitu ideálně i s místem, kde bychom si ji mohli dopřát. A protože v Makedonii očividně nic není problém, zavolala své známé, manažerce jedné restaurace, a domluvila schůzku na druhý den – měli jsme se s ní potkat v centru města pod velkým stožárem s makedonskou vlajkou. Tak se i stalo. Paní manažerka byla nakupovat na trhu v centru města, přičemž zásoby do restaurace vozí lodí. Takže nás svezla s sebou. Tomu říkám servis! Po příjezdu do restaurace jsme si vybrali stůl hned u mola a servíroval se čerstvý pstruh s čerstvou zeleninou, pečivem a hranolky za velice příznivou cenu. Zbytek dne jsme se toulali po okolí a ujišťovali se, že nápad jet tady byl opravdu dobrý. Třetí den brzy ráno jsme se vydali na místní letiště a vrátili se do Vídně, odkud jsme jeli zpět do Ostravy.

Za dva dny se toho mnoho stihnout nedá. I tak ve mně zůstal dojem až neuvěřitelné pohostinnosti, dobré nálady, kterou místní oplývali, kontrastu mezi starým a novým, vděčnosti, skromnosti a upřímnosti. I proto se v budoucnu chci opět vydat na východ, potažmo na Balkán. Ano, a taky je tam levně. Návštěvu Ohridu můžu všem doporučit. Myslím, že se tam ještě někdy určitě vrátím. A tentokrát se tam zdržím mnohem déle.

Foto: archiv autora