Národní divadlo moravskoslezské uvede 12. června divadelní inscenaci Komedyje o čertových osidlách. Ačkoliv se může zdát, že barokní divadlo je přehlídka her o světcích či Kristu, v Divadle Jiřího Myrona nás přesvědčili o opaku. Baroko může být i zábavné.  Na připravovanou hru jsme se vydali s foťákem v ruce a zjistili něco víc.  Jak se divadelní hra připravuje? Jak to vypadá na zkoušce profesionálních herců? Má režisér vždycky pravdu? Na tyto a mnohé další otázky jsme našli odpověď.

Náš výlet do zákulisí Národního Divadla v Ostravě začal na poradě.  Pak bylo zapotřebí jednoho kratšího telefonátu a už jsme byli dohodnutí. Přijdeme na zkoušku. Ve čtvrtek ráno v 9 hodin u Divadla Jiřího Myrona.

Tak a je čtvrtek. Máme něco málo před 9. hodinou a já už vyzvedávám kolegu, našeho fotografa, před divadlem. Jdeme zadním vchodem, přes vrátnici. Nerada tudy chodím, čekala jsem, kdy nás zastaví s tím, co tam vlastně chceme.  Když jsme tedy celí zpocení prošli vrátnicí a našli zkušebnu, rozjelo se pro nás divadelní představení „Zkouška naostro“.

„Začínáme v 9“, sdělila mi tehdy do telefonu Pavlína Kafková, jedna z hereček inscenace. A musím uznat, že časová disciplína v této skupině vážně funguje. V 9 už byli všichni herci na místě a režisér, kterého jsme poznali hned na první pohled, už seděl na své židli s usměvavým výrazem na tváři.

Když do místnosti vešli všichni herci a zavřely se za nimi dveře, zkušební místnost se rázem proměnila v jiný svět. Jak jinak popsat ten pocit, který jsem cítila od začátku této zkoušky. Má pomyslná ochranná bublina náhle zmizela a bez starostí, jen s myšlenkami na hru a co se bude dít dál, jsem seděla v místnosti, kde bylo místo jen pro pohodu.

Režisér dal pokyn. Začínáme od začátku. První scéna. Na prknech, která znamenají svět, se střetávají dvě ikony. Které zase svět jako takový ovládají. Čert a Sv. Petr.  Na první pohled však nekonfliktní dvojice. S úsměvem a vstřícnými gesty vůči sobě. Ale vážně jsou takovými partnery, za které je v prvních vteřinách máme? Děj ukáže víc.

Bezchybné první podání od Tomáše Jirmana jako Sv. Petra a Veroniky Forejtové jako Čerta nás upoutalo a řekla bych, že to snad nemělo chybu! Ale tady se liší pohled nás, laiků, a pohled profesionála, tedy režiséra Ondreje Spišáka. Ten do toho vstoupil, herci spolu s ním vytvořili malý kruh a přijímali pokyny. V podstatě jen kývali hlavou a pak?  Při té samé scéně, najednou vše vypadalo jinak, daleko, daleko líp. Herci byli otevřenější, energičtější, důvěryhodnější.

Labyrint v podání Vladimíra Poláka, který se dostává na řadu ve své zkoušce, je mužem velmi znechuceným, životem vlečeným, který nemá nic a chtěl by vše a nejlépe zadarmo. A to je příležitost pro Čerta. A tak možná dojde k dohodě.  To už ovšem opět vstupuje režisér a se vší vervou se snaží hercům říct, jak si to představuje.  „Musíš tie emócie nechať viac prúdiť! On chce všetko a keď to mať nebude tak bude úplně na***ý.  Z toho môže zošalieť závisťou. Floutek jeden!“  – Nevěřili byste, co taková věta dokáže udělat s hereckým výkonem. Po druhé zkoušce jsem neměla co vytknout!

Příběh jako takový vám prozradit nechci. Ale můžete si být jisti, že se možná poznáte v jednom nebo i více hříchů, které ve hře uvidíte.  Pýcha, Lakomství, Chlípnost, Lenost, Hněv, Závist, Hrdost či Obžerství. To jsou postavy i hříchy, které se na scéně objevují. A tomu všemu velí Čert.  Na chvíli to na jevišti vypadá jako na přehlídkovém molu, které se rychle mění na zasedání Čertovského Parlamentu, z kterého následně vychází hvězdy Hollywoodu. Že si tuto kombinaci moc nedokážete představit? Když jsem tuto scénu viděla, chvíli jsem vyloženě „zírala“ s otevřenou pusou. Pak jsem se lekla tak, že se mnou poskočila i židlička a nakonec jsem se smála tak, že minimálně měsíc nemusím posilovat břišní svaly!

Hra je o boji dobra a zla, o boji nebe s peklem, o boji mezi lidskou chamtivostí a dobrosrdečností. V podstatě celá hra je aktuální, i když pochází z dob baroka. Týká se každého z nás a donutí nás podívat se na naše chování z jiného úhlu pohledu. Možná budete brečet, snad smíchy. Jak jsem si přečetla na stránkách divadla, předností těchto her je krásný jadrný hovorový jazyk, psali je totiž „českým však sprostým jazykem my sprostí lidé“.  Třeskutě ubíhající děj, vtip, nadsázka, radost ze života. To je hlavní lákadlo, které Divadlo Jiřího Myrona nabízí. A aby toho nebylo málo, celou hru oživí nejen světelné efekty, ale také kapela přímo na jevišti!

Je na co se těšit. Věřte, že pokud se chcete zasmát a prožít si ten pravý kulturní zážitek a stále nevíte, kam jít, tak tady to je – Divadlo Jiřího Myrona, 12. června v 19 hodin.