Postrádám smysl pro orientaci

Před více než měsícem začalo mé největší dobrodružství v životě – vycestoval jsem na Erasmus. Před odjezdem mě doprovázely obavy, kterým pravděpodobně čelí každý, na kterého čeká semestr na zahraniční univerzitě – například, zda je má angličtina dostatečně dobrá, zda jsem si nezapomněl zabalit něco, co potřebuji, nebo jestli zvládnu používat cizí pračku, aniž bych ji rozbil. Jak se později ukázalo, zapomněl jsem si zabalit několik důležitých věcí a vyprat se mi na první pokus taky nepovedlo, ale o tom dnešní poznámka není. Na Erasmu se mi totiž připomněla jedna má zvláštní schopnost, lze-li to tak nazvat. Postrádám smysl pro orientaci.

Matně vzpomínám na první faux pas spojené s deficitem této základní vlastnosti, kterou, troufám si říct, je vybavena drtivá většina populace. Bude to asi ta vzpomínka ze supermarketu, ne příliš velkého, ale pro mé cca 6leté já obrovského až přespříliš. Vzdálil jsem se od rodičů, až jsem je ztratil z dohledu. Jako bystrý chlapec jsem se rozhodl vydat k pokladně, protože jsem tušil, že právě tam bude hodná paní prodavačka, která mi pomůže. Plán měl jeden zádrhel. K pokladnám jsem nedokázal trefit. Znáte to, moc regálů, moc lidí, moc malý kluk s moc velkým vozíkem (samozřejmě jsem musel mít svůj vozík, protože jsem byl velký a samostatný chlapec). A tak jsem to vzdal vedle regálu, u kterého stálo mnoho žen prohlížejíc cosi, čemu jsem nerozuměl. Samo sebou jsem dělal, že si vybírám taky, aby nebylo poznat, že jsem se ztratil, a vší silou jsem zadržoval pláč. Měl jsem štěstí – o chvíli později mě našla má mamka a po několika výčitkách o tom, že se loudám a že nemůžu chvíli nezlobit, jsme byli konečně na cestě domů. Později mi došlo, proč se na mě dámy u toho regálu dívaly tak zvláštně a proč tam nestál žádný muž – zatoulal jsem se k dámským hygienickým potřebám.

Má rodina a mí kamarádi začali můj deficit postupně objevovat.

Výše zmíněná situace nebyla první ani poslední, kdy jsem si nebyl jistý, kde jsem, jak jsem se tam dostal a jak se dostanu zpátky. Má rodina a mí kamarádi začali můj deficit postupně objevovat, především na společných výletech nebo na jakýchkoli jiných akcích spojených s přesunem z místa A do místa B, dokonce i při orientaci ve větších budovách. Má „schopnost“ se projevuje především na nových místech – zatímco ostatní se rychle zorientují, já si většinou říkám něco jako: „Hm, tady je to nějaké povědomé, tudy jsem možná šel, ale možná taky nešel.“ Bohužel, ne všude jsou jenom dvě cesty a dokonalý systém značení jako například v ZOO, nicméně i tam se mi už povedlo se ztratit… A teď si představte, že se vydáte na Erasmus. Nová země, město, škola, silnice, chodníky, trasy a nákupáky. Tolik výzev najednou. Prostě úplný chaos! Lidé, se kterými zde trávím nejvíce času, už dobře můj deficit orientačních schopností prohlédli. Třeba zrovna nedávno, když jsme šli do místní kavárny. „To je ta kavárna, kde píšete seminárky, jo?“, zeptal jsem se. „No… jo. Však jsi tu s námi nedávno byl. Copak jsi nepoznal cestu?“ V ten moment jsem rezignoval! Už není více co skrývat. Holt na nová místa jedině s mapami v mobilu, které jsem vždy tak tvrdohlavě odmítal, protože se přece nemůžu zase ztratit. Ale ztratil. Znovu a zase…

Každý výlet nebo každá procházka může být velkým dobrodružstvím.

Kdysi jsem se na sebe za tento svůj „handicap“ zlobil, ale jako vždy platí, že člověk zkrátka nějaký je. Měl by se s tím smířit a umět to brát s humorem. Ješitnost šla stranou. Jsem prostě ten typ člověka, pro kterého může být každý výlet nebo každá procházka velkým dobrodružstvím. Vlastně je to velké pozitivum! Pokud se budu někdy stěhovat do velkého města, bude to pro mě na dlouhou dobu jedno velké „vzrůšo“. Co by za to jiní dali, že? A vůbec, máte ve svém okolí člověka, který je na tom podobně jako já? Pokud ano, vězte, že bude velmi rád, když mu občas ukážete – doslova řečeno – tu správnou cestu. Koneckonců není důležité, kolikrát v životě se člověk ztratí, ale to, že vždy najde cestu zpátky. Ať už sám, nebo za pomoci jiných. Je pravdou, že pro některé z nás toto rčení holt platí trochu více než pro ostatní…