Pouť do Santiaga de Compostela

Letenky? Koupené! Krosna? Sbalená! Pojištění? Zbytečné…. Dělám si srandu, mami, to jsme samozřejmě měli. Nebo ne? Počet nakoupených náplastí na puchýře? Moc! Připravenost? Lepší už to nebude. Členové výpravy? Tři urostlí kluci s dobrým srdcem, ale se špatným smyslem pro humor. Pouť do Santiaga de Compostela je známá po celém světě a její kořeny sahají daleko do historie. Právě z tohoto výletu vám mám prý napsat článek. Pojmu to ale po svém. V následujících řádcích vás zasvětím do tajů svého deníku – zápisky v celé své lidskosti a nahotě. Jakákoli nesrozumitelnost je dílem cenzury a jde na triko editora, případně korektora. Příjemnou zábavu!

Celou cestu jsme se rozhodli podstoupit „divokým stylem“. V překladu – abychom toho neměli v krosnách málo, přibalili jsme si tam dvě vojenské celty, pod kterými budeme v případě deště spát. Utrácet za ubytovnu se nám tuze nechtělo, případné Eura jsme mnohem radši utratili za víno. Letěli jsme tam v nejméně doporučovanou dobu, teploměr místy ukazoval nepatřičných 40°C. Do toho Španělsko a Portugalsko prodělaly jedny z největších lesních požárů za několik let. Sranda, ne.

Den 3., První ztracení, 40 km: Spát jsme šli časně zrána. Nocleh jsme z obavy chycení policií na pláži našli v nedalekém lese. Nejsem si úplně jistý, zda za to může nedostatek spánku (okolo čtyř hodin), nebo to, že jsme jednu z údajně nekrásnějších částí cesty šli za tmy, mlhy a silné rosy, ale ráno jsem neměl moc dobrou náladu. Později odpoledne se nám nějakou nešťastnou náhodou podařilo ztratit. Dlouhé hodiny kolem rušné a rozpálené cesty jsem zvládal dobře. Jenomže to neplatí o Pepovi, který ve vzteku odmítal jít dál, dokud se nepodíváme do mapy. Mapa ukazovala, že jsme jenom kousek od vyznačené stezky. Vyšli jsme tedy kopec a potkali poutníka, kterého jsme zahlédli už dříve. Tak tedy – několik desítek kilometrů od hranic Španělska, stále v Portugalsku, jsme potkali kluka z Ostravy, který studuje v Brně statistiku. Na cestě je už 14 dní. Zeptal jsem se ho na tu samou věc, na kterou včera jedné holky z Německa. Zda je lepší jít sám, nebo s někým. Řekl mi, že i když se rozhodl jít sám, tak vlastně sám nikdy nebyl a poznal díky tomu spoustu lidí.

Právě odpočíváme a dopíjíme víno, mám první puchýř. Těla si dokonale zvykla na velkou zátěž. Příjem potravin se smrsknul na minimum. Nic z toho, co normálně doma denně používám, mi nechybí. Internet mi činí radost tím, že ho nepoužívám. Čas tady ubíhá strašně rychle, je krásné poznat jeho relativnost. Někdy vám pět minut připadá jako hodina, někdy zase hodina jako pár minut.

Den 5., Toulaví psi, 28 km: Ráno jsme se vzbudili ve spěchu, protože jsme zjistili, že nocujeme na soukromém pozemku, který je na prodej. Kdyby někdo chtěl 800 m2 lesa v portugalské vesnici Cristelo nedaleko Španělska, dejte vědět, je tu hezky. Mimo jiné jsme měli v noci parádní zážitek. Mě a Honzu probudil štěkot, na návštěvu totiž přišli toulaví psi, kteří na nás dost nevybíravě cenili zuby. Z dokumentu o Albánii, kde řešili stejný problém, jsem si vzpomněl na jejich způsob zahánění. Technika spočívá v prudkém ohnutí pro kámen a v jeho následném hození. Vtip je ale v tom, že vlastně žádný kámen ani mít nemusíte. Po prudkém pohybu se psi vystraší a utečou. Funguje to dokonale, zatím jsem v Portugalsku zahnal už pět toulavých psů.

Odpoledne jsme našli moc pěknou řeku, kde jsme se na několik hodin zašili. Nutno podotknout, že nejen kvůli místním slečnám, voda byla totiž taky super. K večeru jsme došli k pobřeží Atlantického oceánu, jeho majestátnost nás všechny dokonale umlčela. Zítra nejspíše překročíme hranice Španělska, než tomu ale tak bude, vyspíme se v řadách rozhlehlé vinice. Portugalsko mi bude chybět, místní lidé byli jedni z nejpříjemnějších, které jsem kdy poznal. Portugalsko? Někdy příště. Španělsko, těším se.

Den 10., Santiago, 31 km: Dlouho jsem nenapsal o noční návštěvě, protože už mi za to ti psi nestojí. I přesto jsem se ale ráno probudil do přívětivé nálady. Blížíme se totiž k Santiagu, slavnému cíli všech poutníků. Jakmile jsme dorazili do centra, byl jsem trochu zklamán. Návaly turistů jsem sice odháněl neúspěšně, ale o to víc bylo všechno nekřesťansky drahé. Na náměstí bylo spoustu lidí, začal jsem kolem sebe máchat rukama a se slovy „no tady je to jak na Mácháči“ hrdě dokonal svou plejádu ironických poznámek na adresu nic netušících turistů a stánkařů. Teď ale vážně, mrzí mě jenom celá komercionalizace. Nicméně neleníme a vydáváme se dál, konkrétně na Finisterru, která byla Španěly do 15. století považována za konec světa. Nám to jako důvod teda rozhodně stačí. Vyrážíme.

Poslední den: Deník jsem si přestal psát poslední dny záměrně, a to z prostého důvodu. Kašlal jsem na něj, protože mi došlo, že když už jsem na pouť šel se svými kamarády, tak bych se jim měl taky více věnovat a ne dlouhé hodiny sedět skrčený u deníku. Zážitky jsem si přesto zaznamenal, mám je uložené v hlavě, kde taky zůstanou. Zrovna nejčerstvější je ten, při kterém jsme sledovali západ slunce na terase naší ubytovny, kterou jsme si poslední den dopřáli.

Bylo by taky dobré zmínit, že jsme byli na konci světa. Potkal jsem tam starého pána, který dle svých slov půlku světa procestoval. Zeptal jsem se ho, kde jsou podle něj lidé nejlepší. Řekl mi, že ve světě poznal jenom dva druhy lidí, dobré a špatné. Naučil jsem se tady lépe komunikovat s lidmi. Ti byli možná na celé cestě to nejlepší. Takovou vstřícnost, otevřenost a usměvavý přístup jsem ještě nezažil. Pokaždé když cestuji, stává se ze mě úplně jiný člověk, šťastnější, řekl bych. Celé to na mě poslední noc nějak padá. Sedím na chodbě albergue, kolem mě prochází poutníci a poutnice (PS: ať žijí společné sprchy) a já se nechci dočkat dalšího dne. Zítra se totiž budu muset vrátit do velkého spěchu.

Sdělit aspoň většinu zážitků do tak malého rozsahu je nemožné. Proto kdybyste náhodou měli zájem dozvědět se víc, tak mě kdykoliv na chodbě EkF odchytněte. Poznávacím znamením jsou tmavě modré boty značky New Balance, vysoká postava a spousta znamének.