Roadtrip po Norsku: Z 0 do 2000 za hodinu

Dva tisíce kilometrů, a i přesto projetý jen kousek země. Vzdušnou vzdálenost patnáct minut jedete dvě hodiny, protože kvůli převýšení jsou cesty klikaté jako záda zmije. Z nula metrů nad mořem se během chvilky dostanete do patnácti set metrů. Z dvaceti stupňů se poměrně rychle stanou stupně tři. Ceny tak vysoké, že se rozhodnete spát v autě a jíst nejlevnější housky s nejlevnějším kečupem. Dovolená, která vám zkrátka vyrazí dech.

Norsko je pro mě královskou zemí. Nejen zřízením, ale tím, co všechno nabízí a jak se obyvatelé ke své zemi chovají. Na zemi tam ani ve velkých městech nepotkáte nedopalek od cigarety. Nemusíte se dívat na ošklivé blikající billboardy u každého obchodu nebo na skla popsaná nápisem sleva. Staré i nové domy jsou stavěny v souladu s přírodou – dřevěné a často se zatravněnou střechou. Neplacené parkoviště a odpočívadla na každém kroku, téměř všechna s přístupnými a čistými toaletami. Navzdory tomu zaplatíte kartou i v tom nejmenším kiosku, který tam najdete. A v neposlední řadě příroda, která vás pomalu až dojme.

Výhled na Norské moře z majáku u města Ålesund.

Roadtrip byl správná volba. I když zrovna přejíždíte z bodu A do bodu B, oči máte pořád nalepené na okýnku a díváte se ven. Vysoké hory, ze kterých padají vodopády, vy jste na cestě sami a auto potkáte jednou za hodinu. Když někde končí cesta, prostě najedete na loď, která vás s dalšími čtyřiceti auty převeze na druhý břeh. Tam, kde místní nezřídili loď, se projedete tunelem, který vede 153 metrů pod mořem a je dlouhý několik kilometrů. A pak druhým a třetím. Pokud jste jako já a trpíte klaustrofobií a jakoukoli jinou #jsemvautěpodvodoufóbií, tak pokud přežijete tohle, přežijete všechno.

V něčem tak krásném by byl hřích nezajít aspoň jedenkrát na túru. Před tím bych ale ráda zmínila, že jsme cestovali nalehko, kvůli levným letenkám – tudíž jsme s sebou měli věci na týden každý sbalené v jednom batohu. A do malého batohu nenacpete oblečení a druhou obuv. Proto jsme túrovali takzvaně na Čechy. Boty s tenkými podrážkami bez vzorku, rifle a na sobě tři trička, aby nám bylo teplo. Ostatní turisti v plné výbavě se na nás dívali stylem, jestli jsme si nespletli cestu, že bufet je dole.

Pohled na město Geiranger z vyhlídky Dalsnibba.

A tak jsme lezli. Jestli Norsko v něčem pokulhává, je to značení turistických cest. Každých pár set metrů je načerveno nabarvený šutr, přičemž ať se vydáte jakoukoliv stezkou, vždy je značení červené. Po tom, co jsme se asi v půlce trasy ztratili, jsme narazili na mrtvého jelena, nebo soba. Těžko říct. Nějak se nám podařilo vrátit se na stezku a obešli jsme asi tři jeskyně. At už v nich žilo cokoliv, díky bohu to nebylo doma. Ale všechen ten strach (asi hlavně můj) stál za to. Po třech hodinách jsme se ocitli u nejvyšší kolmé skály Evropy zvané Troll Wall (Trolí stěna).

Při pohledu na strmost skály se člověku až zatočila hlava. Po vygooglení, že poslední, kdo zde skonal, byli před měsícem dva Češi, se člověku dělalo ještě více nevolno. Výhled to byl ale k nezaplacení. Na jedné straně propast a pohled do údolí, na druhé straně zbytek vysokých hor a krásně modré pleso, které vypadalo, jako by bylo namalované, ne skutečné.

Jezero po cestě, která vede nad nejdelším silničním tunelem světa – Laerdalským tunelem, který měří 24,5 kilometru.

Díky Bohu tyto výhledy se nám nenaskytly hodněkrát. Vyhlídka Dalsnibba, jejíž vrchol leží v nadmořské výšce 1 476 m n. m. a je dosažitelný autem, nám ukázala celé panorama norské přírody. Pohled na moře, fjord, pastviny v nížinách i dvoutisícové hory, na kterých byl sníh. Cesta vlakem z města Flåm, který má mimochodem skvělý název, zase patří k top 25 vlakovým zážitkům na světě. Právem! Cesta v historickém vlaku má mezi dolní a horní stanicí převýšení asi 866 metrů. Projíždíte se místy téměř netknutou krajinou a míjíte například vodopád, který má přepad 140 metrů.

Se vším, co jsme projeli, a s mým štěstím na kuriózní situace, jsem nepopsala zdaleka všechno, co se nám v Norsku událo. Kromě jiných jsem vás připravila o ovce na silnicích, nečekaný budíček před šestou ráno na parkovišti u obchoďáku s nábytkem nebo o fekální vůz v národním parku. Nicméně má rada zní – jeďte! My jsme projeli v podstatě jižní část země a ta nás uchvátila natolik, že až si na to našetříme peníze (což bude při jejich cenách tak za 30 let tvrdé práce), jedeme objevovat sever!

Foto: archiv autorky