Sára Saudková: Nechci se rozdrobit, abych si něco dokazovala

Znáte ji zajisté jako českou fotografku, která se věnuje především focení aktů. Sáru Saudkovou jste ale mohli zahlédnout také v roli modelky nebo jste zaregistrovali, že se pozvolna pouští i do psaní článků a vydávání knížek. Chcete-li znát detaily, jak se ke svým rozmanitým aktivitám dostala či co ve svém životě považuje za nejšílenější počin, čtěte náš rozhovor.

Máte vystudovanou ekonomii, jak se stalo to, že jste od ekonomie utekla k umění?

To kdybych věděla. Já tak nějak volně plynu životem a dávám věcem zkrátka volný průběh. Je mi vlastní, že si v životě nic neplánuju a neorganizuju. Tak mě to dovedlo tam, kde jsem. Já jsem netušila, že začnu fotografovat, že budu psát knížky… Život je takový rock and roll. Když se tomu nebráníte a nebojíte se, tak je to mnohem zajímavější, než si vůbec dovedete představit.

Kdy nastal ten zlom, že jste se začala věnovat zrovna fotografii?

Před lety jsem se seznámila s Janem Saudkem a odtud se to, pochopitelně, po deseti letech soužití nějak vyvinulo ve velkou lásku k fotografii a tomu, že jsem s tím pak začala sama.

Je vám bližší role modelky, nebo fotografky?

Připouštím, že se cítím lépe za foťákem, když můžu dirigovat ty ostatní. Tam to jde dobře. I když práci modelky jsem si už taky vyzkoušela, ta je taky zajímavá. A pro mě, pro holku, která je stydlivá, i když málokdo mi to věří, tak jsem v sobě musela posbírat úplně všechno, abych se svlíkla.

Jak si své modely vybíráte? Dáte na konkurzy?

Kamarádi i příbuzní. Ti, co neutečou (smích). A potom kamarádi přivádějí svoje kamarády, když o to mají zájem a chtějí to zkusit. Konkurzu bych se bála, připadalo by mi to až nedůstojné, jako v řeznictví, že bych si ukazovala, který kus toho hovězího si vezmu. Takže to ne. Je to bohatší a větší zábava, když ty lidi znáte. Přiznám se, že když se objeví někdo nový, tak se mi do toho taky napřed nechce, pak je to ale pokušení a jsem zvědavá. Říkám si, že to není jen tak, když se mi ten člověk objevil v životě.

Stává se vám, že když jdete po ulici, tak si říkáte „To je hezký člověk, toho bych ráda nafotila“?

Jo, já potkávám mraky hezkých lidí. Když potkám někoho na ulici, tak se nezdráhám, klidně mu to řeknu, protože co se vám tak může stát, maximálně vás odmítne. To já vydýchám. Ale ta úspěšnost je poměrně vysoká. Dělala jsem to pro Jana. Ten mě vysílal. Mě to i bavilo, když jsme zaregistrovali „něco“ hezkého, tak to oslovit.

Jak to, že od ekonomie přes focení jste se nakonec stala i spisovatelkou?

Zase to bylo jak slepý k houslím. Rozhodně jsem netrpěla přetlakem, že chci napsat knihu, že by to ve mně vřelo a musela bych si sednout a začít psát. To ne. Začala jsem náhodou psát povídky do novin a nakladatelství Mladé fronty si všimlo, že se to čte hezky a nabídli mi napsat knížku. Víte, já potřebuju zadání. Nejde mi psát jen tak. Tak jsem se ptala, co chtějí. Vybrali jsme dětství a je jasné, že to bude divočina, že to nebude moc učesané. Tak jsem se do toho pustila a pak se mi to zvrhlo, protože jsem nezůstala jen u dětství, ale napsala jsem velký příběh, vlastně až do minulosti. Je to trochu protkané s fikcí, a tak jsem vlastně zjistila, že mě to velice baví. Jakmile začnete a ta fantazie pracuje, tak se to v hlavě najednou hromadí a máte chuť psát dál.

On ten život je i dost krátký. Proto stojí za to ho naplnit co nejvíce.

Máte ještě další oblast, o které víte, že byste se jí určitě chtěla věnovat?

No, to já sama nevím, co mě ještě čeká. Ale nemyslím si, že by bylo smyslem se rozběhnout do všech stran a dokazovat si, že zvládnu všechno. To já nechám prostor i ostatním. Nemám ambice být ještě malířka, sportovkyně a skladatelka. On ten život je i dost krátký. Proto stojí za to ho naplnit co nejvíce. Ale nechci sklouznout do toho, že se člověk úplně rozdrobí, aby si dokazoval, co všechno zvládne.

Jste stále usměvavá a milá na všechny. Existuje vůbec něco, co nemáte ráda?

Nemám ráda čekání. Nemám ráda, když se něco vleče a pomalé lidi (smích). Toto mě hodně dráždí. Jsem bytostně netrpělivá, všechno chci dělat hned a moc nepřemýšlet. Nemám ráda zbabělé lidi, ne ve smyslu, že třeba odmítají skočit z letadla, do toho bych asi taky nešla, ale že nemají odvahu říct věci na rovinu. Protože to je můj životní styl, se kterým nic nenadělám, to je dáno. Někdo všechno plánuje, já vůbec. Ale dál… hm. Nemám ráda muzikály, nemám ráda operetu, dršťkovou polévku a taky horko mi vadí.

Váš život tedy vypadá hodně zajímavý. Co v něm vy sama považujete jako nejšílenější věc, kterou jste kdy provedla?

Hm, možná k nim ještě dojde. Ono to je totiž dáno pohledem každého člověka. To, co pro vás by bylo šílené, mně přijde normální. Ale z mé strany… Třeba vůbec nechápu, kde jsem přišla k tolika dětem (smích). Nikdy jsem to neplánovala a teď mám čtyři. Nějak jsem tomu přišla na chuť. Já, když už něco dělám, tak to dělám pořádně. Toto, když se na to dívám zpětně, říkám si: „Ty jo, Sáro, překvapilas mě!“

 

Autor fotografií: Petr Lůžek