Simona Babčáková: Pořád mám pocit, že si ještě jako ženy musíme určité věci obhajovat

Jméno Simona Babčáková je vám jistě známé. Ať už ze seriálu Comeback, stand-up vystoupení, nebo z Dejvického divadla v Praze. Věděli jste ale, že studovala na Ekonomické fakultě VŠB – TU Ostrava? Bylo pro ni těžké prosadit se na poli humoru? Na Colours of Ostrava ji odchytla naše redaktorka Eva Molnárová, a nejen toto pro vás zjistila.

Dočetla jsem se, že pocházíte ze Šumperka. Vracíte se tam často?

Do Šumperka se nevracím, vliv vzpomínek se sice mění věkem, ale ty první nebyly dobré. Teď už se na minulost dívám laskavěji. Já jsem ale dokonce i, nemůžu říct studovala, ale byla jsem i v Ostravě na Vysoké škole báňské, na Ekonomické fakultě. Ale nedokončila jsem ani první semestr.

Takže to jste vlastně naše!

Jojo, byla jsem u vás. Byla jsem i na kolejích a ty jsem posléze vlastně už vůbec neopouštěla.

Jak to?

Já jsem záhy pochopila, že se to nestane, že těch pět let nedám. Ale než mi to došlo, docházelo k tomu, že jsem vždycky v pondělí přijela, převlíkla se do pyžama, celý ten týden jsem četla, jedla jsem rohlíky, pila mlíko a pletla. Ano, pletla jsem svetry a pak jsem se v pátek převlíkla z pyžama a odjela stopem domů. Někdy jsem ani neopustila pokoj. Takže tolik já a Ostrava.

Moje motivace je, abychom žili spokojené, šťastné, vědomé, radostné životy.

Nyní objíždíte města se svou One Human Show. Kdy vznikl nápad něco takového udělat? Dočetla jsem se, že jste snad spolupracovala s Jaroslavem Duškem…

One Human Show s ním nemá nic společného, je to moje aktivita. Už v pětadvaceti letech jsem měla vizi, že to budu dělat. A vlastně dvacet let trvalo, než jsem dozrála a získala odvahu dát sama sobě právo a legitimitu předstoupit před lidi s takovými tématy. Za a) jsem se bála, abych nebyla klasifikována jako fanatickej esoterik, aby to nepoškozovalo moji hereckou práci. Za b) jsem si říkala, kdo jsem já, abych kecala lidem o životě, a kde mám jistotu, že zrovna můj úhel pohledu je ten nosný. Toto jsem dostatečně dlouho testovala, mám zajištěnou dostatečně širokou sociální skupinu přátel, kteří mi vždy poskytnou zdravou zpětnou vazbu. Jako takovou kontrolku, jestli už někam neujíždím. Je to akt mé potřeby komunikovat o tématech, která, si myslím, jsou úplně nejpodstatnější na celým světě a o kterých z mého úhlu pohledu je komunikováno málo. A myslím si, že díky tomu, že společnost obecně se jim nevěnuje a nemluví se o nich, tak důsledkem toho nežijeme šťastné životy. Takže moje motivace je, abychom žili spokojené, šťastné, vědomé, radostné životy.

Jak moc vaše show koresponduje s humorem?

Jako lítá to. Samozřejmě kdykoliv mi tam přijde možnost humoru, díky tomu, že to mám jako dar, tak … wow! Jsem velmi, velmi šťastná. Ale já nejsem ta, kdo to ovládá, ta, kdo to řídí. Nemám svých deset fórků, které každých pět minut nasadím, abychom to odlehčili. Je to podle publika. Někdy to jde více do hloubky, někdy je to lehčí. Já dopředu nikdy nevím, co se bude dít. Čekám, až na čem se v průběhu společně domluvíme.

Existuje tedy nějaká spolupráce mezi vámi a zmiňovaným Jaroslavem Duškem?

Já jsem u něj rok studovala improvizaci. A rok jsem tedy žila pod vlivem jeho názorů, které mi otevřely cestu k tomu, že to, co se mi vevnitř děje, je normální. To je to, za co já mu moc děkuju. Takže jsem si řekla ok, touto cestou se můžu vydat. To pro mě byla podpora něčeho, co ve mně už bylo. Říkám, že pohodlně kráčím koridorem, který on proráží. Ale dneska už se v tom pohybuje spousta lidí, už nejsme v průkopnické úrovni. Kdežto před těmi dvaceti lety to bylo velmi minoritní, dnes je to běžné. Když řeknete slovo čakra, karma nebo energie, většina lidí se s tím už někdy setkala a nemají pocit, že jste úplný blázen.

Pokračujete stále ve studiu improvizace, ať už u pana Duška, nebo jinde?

Freestylovou improvizaci dělám patnáct let. Hrála jsem třeba čtyři roky s Ester Kočičkovou, teď jsem si vytvořila svoji skupinu NO A, se kterou hrajeme třetí, čtvrtej rok. Jezdíme po republice, ale hrajeme i v Praze pod křídly mé domovské scény – Dejvického divadla. Což mě velmi, velmi těší, že jsem mateřskou lodí podporována v těchto experimentálních zónách. To je cesta, po které já rozhodně kráčím, protože tam já mám srdce, tam je má vášeň. O improvizaci bych mohla mluvit hodiny, na to fakt nemáme čas.

Necítím to jako hotovou věc, tady tu rovnocennost, pořád ještě jsou oblasti, kde za stejnou práci bere žena méně peněz.

Bylo pro Vás jako pro ženu těžké prorazit na scéně humoru? Jak vás třeba berou mužští kolegové, kterých je v oblasti stand-upů většina?

Milují mě. Mají to ve smlouvě, a to je povinnost prostě. 🙂 Ale úplně to neposoudím, to bychom se museli zeptat jich. Já daleko víc vnímám předsudek, v okamžiku, kdy se projevuju intelektuálně. Protože humor buď je, nebo není. Vy se buď zasmějete, nebo nezasmějete. Tak není moc o čem diskutovat. A já objektivně jsem vtipná, takže to je ok! V prosazení se jako komičce… jsem šťastná za Comeback. To mi pomohlo. Spíše mě trápí ty intelektuální předsudky. Jako že si na něco hraju nebo ze sebe dělám chytrou. Je to jako s tím humorem, inteligentní prostě jste, nebo nejste a přijde mi absurdní, že místo, aby z toho byla radost, tak vlastně se skoro omlouvám za to, že mi to pálí. Takže jo, pořád mám pocit, že si ještě jako ženy musíme určité věci obhajovat, a kdybych to dělala jako muž, tak za to mám big money a jsem prostě hvězda. Necítím to jako hotovou věc, tady tu rovnocennost, pořád ještě jsou oblasti, kde za stejnou práci bere žena méně peněz.

Zmínila jste seriál Comeback, tím jste se myslím dostala do povědomí široké veřejnosti. Do jaké míry jste mohla do scénáře zasahovat svým humorem a do jaké míry tam byly vtipy už předepsané?

To bylo absolutně perfektně napsaný. A i když jsem se snažila opravdu jen párkrát tam něco vnést, tak to nefungovalo. Čili to bylo opravdu geniální. Já jsem si četla scénáře v metru a měla jsem záchvaty smíchu, nahlas, z pouhého čtení scénáře.

Zůstala vám role Simony z Comebacku „přišitá“, nebo vás lidi poznávají i díky jiným rolím?

To nevím přesně, oni by vám to řekli lépe. Na Comeback ale reagují nejvíc tady na Colours, když mě lidi zdraví, tak mě zdraví především v tom kontextu, že je toto jejich kultovní seriál. Protože on je opravdu vtipný. Já se na něj sama dívám, vidím nějaký díl třeba po páté a směju se pořád znova a kolikrát se směju už i dopředu. Ale zároveň v divadle nebo na mojí show lidé přistoupí i na jiné věci.  To promluvím a je jasný, že jsem tam já jako Simona Babčáková, a ne jako postava z Comebacku.

Poslední otázka. Chystáte teď v nejbližší době něco nového?

Já tak jako pořád něco plánuju, pořád je něco přede mnou. V tuto chvíli je to v rovině příprav, tak to nebudu zakřikávat. Nemám zatím konkrétní termíny. Ale veškeré novinky jsou na mých stránkách. Například v sekci novinky. Nebo mám třeba i sekci inspirace, kde můžete najít, co kde dělám, jaké neziskovky podporuju a tak. Zajímám se prostě o lidstvo (smích)!

This slideshow requires JavaScript.

Autor fotografií: Ing. Petr Lůžek