„StarDance bylo nádherné, dodnes si to ale vybírá svou daň,“ vzpomíná Daniela Písařovicová

Moderovat hlavní televizní relaci v zemi musí být bezesporu stresující a náročná práce. Neméně náročné je protancovat se až na páté místo v televizním pořadu StarDance. Řeč je o moderátorce České televize Daniele Písařovicové. Jak vzpomíná na svá studentská léta na Vysoké škole ekonomické v Praze, jaké vzpomínky má na své první živé vysílání nebo jak zpětně vnímá své působení ve StarDance?

Vystudovala jste VŠE v Praze. Proč jste se rozhodla studovat zrovna ekonomii?

Já jsem se nejdříve rozhodovala tak trošku bizarně podle toho, kde budu studovat. Chtěla jsem do Prahy a podle toho jsem si vybrala školy. Moji spolužáci, kteří chodili do vyššího ročníku na gymplu, mířili do Prahy na ekonomku a mně to přišlo v jeden okamžik jako poměrně dobrý nápad i z toho důvodu, že je tam jedno z nejširších uplatnění. Z ekonomky může člověk jít do banky, do poradenské společnosti, do jakékoliv společnosti, protože všude se řeší byznys, obchod, ekonomika nebo něco takového. Takže jsem přemýšlela velmi pragmaticky v tomhle ohledu, z jaké školy najdu nejlepší uplatnění na trhu.

Jak vzpomínáte na svá studentská léta?

No, taková ta studentská léta à la volný čas, to bylo super. To mi šlo hrozně dobře. Ale na začátku jsem si úplně nevěděla rady s tou školou jako takovou. Byla jsem zvyklá poměrně dlouhou dobu, ať už to bylo na základce, tak na střední škole, že vše umím do posledního detailu. Najednou na vysoké škole se na mě vyrojila spousta skript a hrozně moc materiálů a já jsem nevěděla, jakým způsobem se mám učit. S tím jsem hrozně bojovala. Nedokázala jsem si to protřídit, abych věděla od všeho něco a ke všemu se dokázala vyjádřit. Já jsem jela pořád tím stylem ze střední školy a základky, že všechno znám do detailu. To se ale nedokážete naučit celá skripta. Nebo minimálně na jednu zkoušku byla jedna skripta a další den jste měli umět další skripta. To znamená, že já jsem s tímhle trošku bojovala a dělalo mi to problém, než jsem přišla na ten styl a na ten fígl, jak se vlastně učit.

Kolikrát to byly strašné nervy, kolikrát jsem si pobrečela, ale myslím si, že to ke kariéře a práci nějak patří.

Od roku 2006 pracujete pro Českou televizi, jak vypadala vaše cesta až k moderování Událostí?

Já jsem v České televizi dokonce od roku 2004, ale rok 2006 jsem sama uvedla špatně a ono se to potom už nabaluje. Ta cesta byla hrozně spontánní. Mě jednou napadlo, že moderování by mě strašně bavilo. Přihlásila jsem se na nějaký konkurz moderátorky na komerční stanici, tehdy na televizi Prima. To mi nevyšlo, nebo spíše z části nevyšlo. Poznala jsem se tam s někým, kdo mi řekl, že si myslí, že moje uplatnění by bylo spíše ve zpravodajství České televize. To jsem ze začátku docela odmítala, protože mi to přišlo hodně sterilní prostředí a taky jsem se bála, co tam budou za lidi. Působilo to na mě hodně intelektuálně a říkala jsem si, jestli to bude moje krevní skupina, abych se tam cítila dobře a aby mi ti lidi nedávali najevo, že jsme pro ně málo inteligentní nebo do jisté míry neschopná.

Pak stejně jak ten červ, nějak mi to hlodalo v hlavě, až jsem se do toho pustila, poslala jsem životopis, vzali mě na pohovor, ten jsem udělala a začala jsem tam pracovat s tím, že za půl roku si řekneme, vzhledem k tomu, že jsem neměla žádné novinářské zkušenosti,  jestli se na tu práci hodím, nebo ne. To probíhalo poměrně hladce. Potom jsem dostávala další a další příležitosti, až jsem v červnu 2013 začala moderovat hlavní zpravodajskou relaci. Neříkám, že to bylo vždy s úsměvem. Kolikrát to byly strašné nervy, kolikrát jsem si pobrečela, ale myslím si, že to ke kariéře a práci nějak patří a že to člověk najde všude, ať už pracuje v bance, obchodě, kdekoliv.

Zdroj: Deník Právo

Uvádíte Události či Události, komentáře. Tyto pořady jsou vysílány živě. Jste před kamerou nervózní, anebo je to o zvyku?

Jsem nervózní (smích). Já pořád bojuji s nervozitou. Někdy je větší, někdy menší. Ale ten život to zařídil strašně dobře. V momentě, kdy jste si sebou strašně jistí, že je pro vás něco už rutina, tak mi přijde, že mi ten život dá sám od sebe facku, najednou se mi něco hodně nepovede nebo mě něco hrozně překvapí a v něčem neobstojím. Pak se člověk zase pokorně vrací k tomu respektu, který k té práci má. Už jenom to, že ji děláte 5, 10, 15 let, neznamená, že vždy budete dobrý. Mám tu zkušenost, že když začínám být lehce namachrovaná a začíná to být rutina, tak ne. Najednou se mi něco vrátí v momentě, kdy to vůbec nečekám, a z místa, kde to vůbec nečekám. Je to hrozně zvláštní, že se mi tyhle věci dějí.

Vzpomenete si na svůj první živý vstup?

Na svůj živý vstup si tedy bohužel vzpomínám velice dobře. Bylo to 17. listopadu, už nevím, kterého roku, ale prezidentem byl Václav Havel a přišel položit květiny na Národní třídu. Já jako totální elév jsem nevěděla, jakým způsobem a co tam může vzniknout, např. že lidi mu můžou začít tleskat, nebo tam vznikne úplně jiná atmosféra. Do té doby jsem byla zvyklá svou práci dělat poměrně v klidu. Já jsem nikdy předtím nebyla na ulici, kde se nesmíte nechat vyrušovat nějakým ruchem. Jak tam Václav Havel přišel položit tu květinu k tomu památníku, tak mu lidi začali tleskat a já jsem přestala mluvit. V tu chvíli jsem nevěděla, co mám dělat, a nedokázala jsem si vzpomenout, co jsem chtěla říct. To mě tak vyhodilo z konceptu, že jsem tam stála a koukala asi 15–20 sekund, kdy prezidentovi lidi tleskali, a pak jsem se zase nahodila a mluvila jsem dál.

Chtěl jsem se zeptat na nějakou úsměvnou historku při moderování, ale asi to byl ten váš první vstup…

Jo, to byla jedna z nich. A pak se mi ještě stalo, že nejhorší je, když se moderátor nebo redaktor začne v tom živém vysílání opravovat. Já jsem se jednou snažila říct „bývalý ministr financí“, místo toho ze mě vyšlo „bývalý finistr minancí“. To jsem řekla asi ještě třikrát, a protože následovala ta původní myšlenka, kdy jsem chtěla říct „bývalý ministr financí Vlastimil Tlustý“, tak nakonec ze mě vyšlo jen „bývalý Vlastimil Tlustý“ už bez toho „finistra minancí“. To jsem si pak říkala, že to je opravdu hlášení na úrovni.

Jak náročná je příprava na večerní moderování pořadu Události?

Já chodím do práce už kolem poledne nebo kolem jedné hodiny. Záleží na tom, jestli moje práce spočívá jen v Událostech. U těch Událostí, komentářů to je ještě složitější příprava, tam jsem ještě o něco dřív. Vždy si ale připravuji rozhovory, protože se seznámím s tím, koho jsme si pozvali do pořadu. O tom můžu spolurozhodovat, ale většinou je to práce editorů, kteří mi řeknou „budeme tam mít taková a taková témata a zveme k tomu takové a makové hosty“. Já si už jenom připravuji otázky pro ty jednotlivé hosty. V Událostech si spíš přepisuji úvody k těm jednotlivým reportážím, aby se mi to dobře říkalo, abych s tím textem byla ztotožněná, protože ne všichni máme stejný styl vyjadřování.

Zdroj: Česká televize

Zúčastnila jste se posledního ročníku StarDance. Jak na tuto zkušenost vzpomínáte?

Strašně ráda. Do dneška to má ale nějaký dopad. My jsme se o tom dokonce bavili s Verčou Arichtevou, se kterou jsem se seznámila při StarDance a skamarádili jsme se. Bylo to tak náročné, že do dneška máme takové výpadky ve smyslu, že se nám nechce z postele, všechny povinnosti jsou pro nás problém, odsouváme odepsání na e-mail nebo zavolání někomu, protože se prostě najednou cítíme tak strašně unavené. Ale bylo to strašně hezké v tom smyslu, že jsem zkombinovala pohyb, který mám ráda. To znamená, že jsem něco udělala pro své tělo, zároveň se tam sešla bezvadná parta lidí. A StarDance, i když je hrozně krásný, tak je to o těch lidech. Byla jsem pak strašně unavená a bylo to ke konci se sebezapřením. Zároveň jsem u toho musela zvládat své pracovní povinnosti, ale bylo to něco, co člověk zažije jednou za život. To znamená, že tomu obětuje hrozně moc a nedívá se nalevo napravo, ale pak si to vybírá svou daň.

Moderování, nebo tanec?

Moderování. Cítím se tam daleko líp. Ale zase na druhou stranu si pamatuji, že když jsem měla před přímým přenosem vyhlašování sportovce roku, byl to pro mě najednou stresový okamžik, byla jsem najednou hrozně nervózní. Režíroval to stejný režisér, jako dělá StarDance, a teď mi do ucha z režie jenom přišlo: „Buď ráda, že netancuješ.“ A ze mě vypadlo: „Já bych teďka asi spíš raději tancovala.“ Člověk má vždy takový pocit, když jsem tancovala, říkala jsem si „jak já bych teď ráda moderovala nějakou předvolební debatu“, protože tam si je člověk více jistý, a pak najednou, když má člověk dělat to svoje, tak si zase řekne „já bych si vlastně radši zatancovala“, protože to je za minutu a půl konec a tady je to hodina a půl. Člověk si vždy nachází něco, co by mu v tu chvíli konvenovalo víc.

Autor zbylých fotografií: Vojtěch Koňařík