Starý dobrý papír

Pobyt v Řecku je sám o sobě tak silná zkušenost, že si to pak můžete přidat jako speciální dovednost do životopisu – přežil jsem to. Dvojnásobně to platí pro studenty. Po tom, co jsme odevzdali projekty a nechali se prozkoušet, nastala honba za známkami a za dokumenty, které potřebujeme dovézt zpátky domů.

Známky si musíte posbírat sami do papírové knížečky, protože zadávat známky elektronicky by bylo moc jednoduché. Takže řekněme, že si s profesorkou domluvíte schůzku na devět hodin dopoledne, kdy v e-mailu od ní stojí, že si máte přijít pro známku za odevzdané projekty. Hodinu strávíte cestou do školy v metru a autobuse, ve kterých několikrát málem omdlíte, protože všechny pachy v přecpaném MHD jsou ve 29 stupních ještě výraznější. Dorazíte na schůzku a po skoro šesti hodinách čekání dorazí i profesorka. Ne ani tak s omluvou: „Promiňte, že jsem vás nechala šest hodin čekat, zaspala jsem,“ ale s otázkou: „Čekáte dlouho?“ Uštrikovala jsem svetr na zimu, bratr se oženil a v Číně už mají demokracii, ale ne, v pohodě, prakticky jsem před chvílí dorazila.

Spojili jsme všechny možné tradice a společně oslavili Velikonoce.

Aktivně jsem hned přiskočila s otevřenou knížkou a předvyplněným textem, protože jsem měla čas to udělat, když mi profesorka řekla: „Ten projekt byl dobrý, přistupme tedy ke zkoušce.“ Z mého výrazu veverky z Doby ledové bylo asi patrné, že jsem poněkud zaskočená. Pokračovala dotazem: „Jé, já jsem vám neřekla, že z toho bude i zkouška?“ Na její další otázku, jestli jsem na zkoušku připravená, se mi ani nechtělo odpovídat. Dostala jsem tedy náhradní termín s tím, že bych ráda věděla, jestli existuje učebnice nebo aspoň okruhy témat, které bych si měla nastudovat. Bylo mi řečeno, že ne, ale že to stačí tak nějak obecně.

Další z profesorek odjela do Londýna a vrací se asi týden po tom, co už budu doma, s tím, že pokud jsem její podpis potřebovala, měla jsem jí to dát vědět více dopředu. Evidentně tři a půl týdne totiž na podepsání není dost. Asi dlouhé jméno. Na druhou stranu zdejší International Relations Office je super v tom, že nám pro známku zajdou a hned potom pošlou dokumentaci na naši domácí fakultu. Dosti se bojím slovíčka „hned“, ale snad to stihne do Vánoc přijít.

Na Erasmu jsem oslavila své… řekněme devatenácté narozeniny.

Z nějakého důvodu musíte před odjezdem odevzdat i svou restaurační kartu, aby nedošlo k jejímu zneužití. Kus papíru, na kterém je napsané vaše jméno, je tam fotka a přes fotku razítko a datum, do kterého karta platí. Pravděpodobně kdyby chtěla přijet nějaká jiná Eva Molnárová, která vypadá úplně stejně jako já, stihla by to v termínu mého Erasmu, šlohla mi tu kartu, dokázala najít jídelnu, která není v areálu univerzity, a chtěla se zadarmo najíst.

Tohle všechno absolvujete s vidinou toho, že po návratu do Česka vás čeká druhé kolo. Zkoušky z předmětů, na které jste nemohli docházet, druhá fáze jazykových testů a papírování, které, doufejme, půjde hladce.

Poslední jídlo z univerzitní jídelny, než jsme museli vrátit karty.

Největším problémem je ale rozloučit se s Řeckem. Ne ani tak se zemí, do které se můžete kdykoliv vrátit, jako s erasmáckým životním stylem a s lidmi, kteří jsou ze všech koutů světa a vy nevíte, jestli je ještě někdy uvidíte. Po asi deseti rozlučkových setkáních a hektolitrech slz na mě poslední den ráno čeká to nejtěžší – říct ahoj a snad se někdy uvidíme těm nejbližším, které jsem tu měla.

Čtyři měsíce uplynuly jako voda, a zatímco vy čtete tento článek, já už pravděpodobně sedím doma u svíčkové se šesti, protože summer body odkládám na příští rok. Mám spoustu nových kamarádů, zážitků, že z toho asi vydám knížku, a i když to pořád není žádný zázrak, tak se mi podstatně zlepšila angličtina. Naučila jsem se základy řečtiny a arabštiny a nadávat nebo říct na zdraví umím asi ve třech dalších jazycích. Zvládla jsem se o sebe postarat takovou dobu v zahraničí, a i když mi všichni doma chyběli, odjet pryč a zkusit tohle všechno bylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí!

Foto: archiv autorky