Ta naše povaha (česká)

Poslední roky sleduji, jak se nám ve společnosti rozmáhá takový nešvar. Stěžovat si. Hodně. Často. A pokud možno na vše. Vlastně si myslím, že kdyby bylo stěžování si zařazeno jako sport na olympijské hry, Česko by mělo další medailovou naději. Stěžování si chápu ve dvou významech, a sice „Vše je špatně.“ a z toho plynoucí „Udělal bych to lépe.“.

Na sklonku léta jsem si udělal několikadenní výlet do zahraničí. Protože jsem zvyklý mít s sebou vždy nějakou hotovost, zamířil jsem do směnárny. A protože jsem nebyl v danou chvíli jediný člověk v Českém Těšíně, který se rozhodl zamířit do směnárny, strávil jsem zhruba deset minut obklopen bohužel naprosto nevýjimečnou společností.

V téže frontě se totiž potkaly dvě známé, paní postaršího věku. A v tu ránu spustily takovou vlnu negativity, že by se jí nevyrovnala ani průměrná tsunami. Nechápejte mě špatně – já opravdu neposlouchám cizí rozhovory. Bohužel (pro mě), paní stály cca metr ode mě a já si nevzal svou mp3 ani nic ke čtení. A za druhé, dámy byly tak hlasité, že jejich rozhovor ignorovat opravdu nešel. Navíc se mi zdálo, že chtějí, aby je všichni okolo slyšeli. Ale to je opravdu jen má domněnka.

Navíc se mi zdálo, že chtějí, aby je všichni okolo slyšeli.

Rozhovor začal klasicky – v létě je moc horko a za chvíli tu je podzim. Kdo se může těšit na déšť a bahno? Potom přijde zima. A v zimě je přece hrozná zima. Kdo může mít rád zimu? A jaro? Nestrašte! No přece pyl. Hodně pylu. Kdo to má z těch parapetů pořád utírat? Od počasí se dámy ladně přesunuly ke svému zdravotnímu stavu. V ten moment jsem nevěděl, jestli vytočit záchranku, nebo statistiky z Guinnessovy knihy světových rekordů. Tolik utrpení, co jsem od nich slyšel, není napsáno ani ve smolných deskách středověku.

Následně dámy otevřely téma „musím u doktora čekat 20 minut“, od kterého se přesunuly k „všechno je drahé“. Poté přikročily k odbornému hodnocení městských investic – vše by udělaly jinak a lépe, každá jednotlivá investice je „podmáznutá“ a kvůli tomu si někdo žije moc dobře z našich daní. Následovala filozoficko-ekonomická debata zakončená výrokem: „A kdyby všechny podniky vlastnil stát, bylo by lépe.“

Vše by udělaly jinak a lépe.

Když jsem došel domů, měl jsem chuť se schoulit do klubíčka a začít brečet. Hlavou se mi honily různé otázky. Je tato doba opravdu tak zlá? Proč si každý druhý člověk myslí, že má patent na rozum a že by vše dokázal udělat lépe? A budu v jejich věku stejně poražený a negativní jako ony?

Nechci shazovat to, že s věkem přichází strasti jako zhoršující se zdravotní stav. A i když jsem se podělil o svůj příběh se dvěma postaršími dámami, vím a reflektuji, že tento jev ve větší, či menší míře prostupuje všemi generacemi a že hodně záleží na sociální bublině, ve které se pohybujeme. Kdo ale za naši negativitu a představu o našem neomylném názoru může?

Na internetu snadno najdete osoby se stejným názorem.

Starší lidé mnohdy vzpomínají na „staré dobré časy“ socialismu, a ti mladší se mnohdy ztrácejí v záplavě informací, ke kterým mají tak snadný přístup. Jako by si lidé mysleli, že jedinou potřebnou kvalifikací pro správný názor je vysoký věk nebo přečtení článku na Wikipedii. Na internetu snadno najdete osoby se stejným názorem, což i naprosté nesmysly udržuje při životě.

Přál bych si, abychom našli ztracenou pokoru a více důvěřovali lidem kolem sebe. Na druhou stranu, je přece úžasné, že žijeme v době samozvaných odborníků, ne? Jen kdyby byli pozitivnější. A kdyby měli skutečnou kvalifikaci… A kdyby si vůbec někdy rozmysleli, co chtějí napsat nebo říct.