Uhozené květinou: Představení o tom, jaké ženy skutečně jsou

Ženy trpí. Proč? To byla otázka, jejíž rozřešení si kladlo za cíl představení s názvem Uhozené květinou z dílny pražského Studia ALTA, kterou hned na jeho začátku vypustila do éteru jedna z hlavních aktérek – tanečnice Lucia Kašiarová.

Po zářijové premiéře a několika úspěšných reprízách autorského představení nadějné režisérky Petry Tejnorové vyrazilo jeho ústřední herecko-taneční trio ve složení Vanda Hybnerová, Lucia Kašiarová a Tereza Ondrová poprvé za hranice hlavního města a namířilo si to rovnou na scénu ostravského multižánrového centra Cooltour. Možnost pohlédnout na ženu uhozenou květinou si Ostraváci nemínili nechat ujít, za což hovořilo i do posledního místa vyprodané hlediště.

Na sobě bohaté svatební šaty a ve tváři kamenný výraz.

Po úvodním podmanivém monologu Slovenky Kašiarové a dramatickém hudebním vstupu scénou cupitavými krůčky plují všechny tři aktérky. Na sobě bohaté svatební šaty a ve tváři kamenný výraz. Divák stíhá tak tak sledovat, do jakého směru se každá jedna nevěsta vrtne, a se zatajeným dechem očekává, jestli v nastalém chaosu dojde ke kolizi. Místo toho se Lucia, Tereza i Vanda začnou bílé záplavy krajky zbavovat škubavými komickými pohyby a melancholická atmosféra se rozplývá v evidentně uvolněnějších výrazech hereček, které jako by se spolu s šaty zbavily i tíživých okovů.

12744504_1107027629329943_4260049586610877662_n

Rozehrává se hra se slovy a pohyby zároveň, při kterých se trio na scéně snaží v několika nesouvisejících dějstvích dojít k podstatě ženství. Představuje ženy v různých rolích, které jim přiřkla společnost, ale zároveň které ony samy přijaly. Vyobrazuje je postupně jako „mašinu na děti“, milenku a kreaturu vystrojenou dle módního diktátu. V komentovaných vsuvkách přitom nešetří sarkasmem. Hořko-sladkou, ale o to upřímnější příchuť dává pocítit i to, jak jsou jednotlivé role šité herečkám na míru. Setkáváme se tak s výrokem Hybnerové, bývalé manželky Rašilova, která bezelstně komentuje vdavky jako podmínku pro nevyhnutelný rozvod, nebo se zápasem na krátko střižené Terezy Ondrové, která se ve hře potýká s předsudky společnosti o ženách s krátkými vlasy. Na komičnosti, ale i vážnosti zároveň tomu všemu dodává odvaha překračovat společenská tabu. Například bezprostřední pojmenování dámského a posléze i pánského přirození strhává v publiku vlnu nekontrolovaného smíchu. Převládající humorné chvilky ale střídají i dramatické pasáže podpořené hlasitým, amelodickým hudebním doprovodem. Ten však místy působí až rušivě.

Představení graduje sledem nápisů na transparentních cedulích, které nesou různé názory na to, čím žena je.

Nad bravurními tanečními výkony, kterých je v představení hned několik, vyčnívá choreografie v provedení Tanečnice roku 2010 Terezy Ondrové. Ta na skladbu Chandelier od Australanky Sii předvádí číslo, které nápadně připomíná choreografii z videoklipu k samotné písni, a to nejen na mikádo střiženou parukou, ale i jednotlivými pohyby. Kombinace skvělé hudby a tanečních i hereckých kreací v přihlížejících evokuje obdiv, ale i těžko vysvětlitelnou úzkost. Na druhé straně pak stojí herečka Vanda Hybnerová, která vzhledem ke své průpravě za fyzickými dovednostmi profi tanečnic sice zaostávala, ale své role se zhostila s grácií a z domnělého handicapu si vytvořila přednost, díky které získala sympatie publika.

Představení graduje sledem nápisů na transparentních cedulích, které nesou různé názory na to, čím žena je. O svůj dojem a pohled na ženský svět doplňuje výčet i několik ostravských diváků, kteří v ženě spatřují „tirana“ anebo inteligenci. Za strhující výkon pak neváhá publikum ústřední postavy taneční inscenace květinou skutečně uhodit. Většina květin, které si ženy s úsměvem převzaly při vstupu do sálu, totiž ve finále končí u nohou hereček.

Představení Uhozené květinou sice vedle komických částí místy působilo také chaoticky a sklíčeně, ale právě takové zkrátka myšlení nás žen je. Ač přítomným pánům možná všechny momenty nedávaly smysl, myslím si, že něžnou polovičku osazenstva inscenace dovedla k určité sebereflexi, zamyšlení se nad sebou samotnou a tím, proč a jakou nálepkou jsme samy sebe označily.