Úniková hra – dostaň se ze Španělska

V neděli 8. března jsme si užívali slunný den s mými Erasmus kamarády v parku s veřejnými grily. Den to byl perfektní a bezstarostný. Přestože se virus již šířil napříč Evropou, nás ve Španělsku se skoro netýkal. Ten den jsem psala sestře, že v celém Španělsku je nakažených „pouze“ něco přes 500 lidí oproti takové Itálii, která již měla značné problémy. To jsem ještě netušila, že týden na to již budu zavřená v karanténě a modlit se, aby mi nezrušili let.

Dny plynuly a mezitím, co španělská vláda měla pravděpodobně siestu, čísla nakažených rychle rostla. Přesto byste nepoznali, že se něco děje, alespoň ne u nás v Andalusii. Teda pokud jste se nevydali do lékárny pro roušku a antibakteriální gel. Na ulicích jste lidi v rouškách ale nepotkávali, školy byly stále otevřené a bary a kluby hlásily plno. Španělé si také stihli ještě užít obrovskou demonstraci napříč celým Španělskem a postupně si předat virus, protože vláda demonstrace při pár stovkách nakažených nezakázala.

První citelná změna nastala ve čtvrtek 12. března odpoledne, kdy naše univerzita zrušila veškeré sportovní aktivity. Netrvalo však dlouho a večer téhož dne jsme se dozvěděli, že se výuka od pondělí 16. března ruší na následující dva týdny (pro srovnání – ČR zavřela školy v den, kdy nebylo ani 100 nakažených lidí, a Španělsko v den, kdy bylo téměř 10 000 nakažených). V pátek tedy probíhala stále normálně výuka a my jsme začali uvažovat o tom, co budeme celé dva týdny dělat. Stihli jsme si ještě užít tapas a oblíbené tinto de verano, přestože jsme nevěděli, že bude naše poslední. Sobotní plány nám překazila vládou nařízená karanténa pro všechny osoby s výjimkou cest na nákup potravin, do práce a z práce a do nemocnice. V ulicích se shromáždila policie připravena Vás za porušení karantény pokutovat.

ČR zavřela školy v den, kdy nebylo ani 100 nakažených lidí, a Španělsko v den, kdy bylo téměř 10 000 nakažených.

Města se uzavírala, kamarádi začali odjíždět a začaly se uzavírat také samotné státy před okolním světem. To byl pro mě a moje další dva kamarády z Česka jasný signál k návratu domů. Radši než téměř sama v cizí zemi, jejíž jazyk ani neovládám, jsem preferovala být „uvězněna“ doma. Nastal ovšem další problém. Nedělní přímý let do Prahy byl vyprodán. Přestup v Madridu, hnízdě coronaviru, se nám jako dobrý nápad nezdál a okolní země postupně uzavíraly svá letiště.  Museli jsme tedy počkat na nejbližší možný přímý let, který byl plánován na středu, a doufat, že nám ho nezruší. Neustále jsme byli v kontaktu s ambasádou, která postupně aktualizovala potvrzené lety, ten náš se však mezi nimi neobjevil. Nezbývalo nám nic jiného, než se modlit a doufat.

Zprávu o zrušeném letu jsme neobdrželi ani v den odletu, a tak to vypadalo, že se vážně dostaneme domů. Co nás ovšem velmi překvapilo bylo, že na letišti v Malaze jsme byli jedni z mála, kteří měli roušku (a to už počet nakažených ve Španělsku stoupl na 15 000 osob). Dokonce ani zaměstnanci letiště, kteří prováděli odbavení zavazadel a denně přijdou do kontaktu s velkým počtem osob, neměli roušku! Zaměstnanci jediné otevřené bageterie na letišti také roušku neměli! Tohle všechno Vám akorát přidá na Vaší už tak dost velké paranoii, co se týče coronaviru (smích). Musím však říct, že v poloprázdném letadle s Čechy, kteří se snažili dostat domů stejně jako my, měli téměř všichni roušku!

Dokonce ani zaměstnanci letiště, kteří prováděli odbavení zavazadel a denně přijdou do kontaktu s velkým počtem osob, neměli roušku!

Paradoxem na závěr vzhledem k relativně přísným opatřením v Česku bylo, že všechny pasažéry po příletu nahnali do jednoho autobusu, kde se na sebe všichni mačkali. Navíc nikomu po příletu z rizikové země, jako je Španělsko, neměřili ani teplotu, což nás všechny docela překvapilo. Teď už jsme naštěstí všichni doma, „užíváme“ si dvoutýdenní karanténu a doufáme, že se vše zase brzy vrátí do normálu a my budeme moct dokončit alespoň zkoušky ve Španělsku, přestože se to zatím zdá být jako přílišný optimismus.

Foto: archiv autorky