Wimbledonský kurt na divadelních prknech

Nepřetržitě od roku 2005 do roku 2009 kralovali prvním dvěma příčkám žebříčku ATP (Asociace tenisových profesionálů). Švýcar Roger Federer a Španěl Rafael Nadal spolu odehráli třicet osm zápasů. O grandslamový titul se utkali devětkrát, což je rekord, který dodnes nikdo nepřekonal.

Ve středu 30. ledna se v Domě kultury AKORD odehrálo divadelní představení s názvem Federer – Nadal. Příběh slavné dvojice se rozhodl zpracovat Jakub Prachař společně s dramatikem Petrem Kolečkem a hereckým kolegou Markem Taclíkem. Všichni ve hře také účinkují, Prachař hraje Nadala, Kolečko rozhodčího a v roli Švýcara Federera vystupuje Taclík.

Zápas začíná střihem na sportovní komentátory. Poté už za bouřlivého potlesku přichází na scénu tenisové hvězdy a sedají si na své strany kurtu. Zatímco Faderer si sedá na svou židli a připravuje se na zápas, Nadal si užívá potlesku fanoušků, předvádí se a rozdává podpisy. Autoři do hry vložili monology tenistů, které se jim v hlavě, možná i v této verzi, odehrávají.

Roger Federer si vzal za manželku Slovenku – Mirku. Ve svém monologu popisuje, jak těžké je běhat za míčkem, když ho doma krmí haluškama nebo jakou fóbii má z toho, když si musí dát zase a znovu borovičku.

Rafael Nadal je známý svou pověrčivostí. Vždy musí mít připraveny dvě láhve s vodou. Jednu vychlazenou, jednu s pokojovou teplotou. Etikety lahví musí být vždycky směrem na část kurtu, odkud bude podávat. Lahve po napití vrací stále na stejná místa a nikdy se nenapije ze stejné lahve. Při podávání bere třetí míček, třikrát s ním klepne napravo, třikrát nalevo, různě se chytá na obličeji, vytáhne si zaříznuté trenýrky, ještě pětkrát udeří do míčku a jde podávat.

První set se nese v duchu synchronizovaného tance na píseň Funk Soul Brother. Před dalším podáním se po zdlouhavých rituálech Nadala hra na chvíli zastaví. Jakub Prachař v roli „Rafíka“ zůstane zmrazen s rukama nahoře a Marek Taclík jako Federer začne vyprávět svůj životní příběh. Z kapsy vytáhne i knížku, kterou má dlouho, ale přečetl pouze prvních pár stran, a dlouze rozjímá nad svou kariérou. Nevím, jestli to mám jen já, ale když po mě autoři hry chtějí, abych se dívala na monolog, sleduju ty ostatní, na které se dívat nemám. A klobouk dolů před Prachařem, na kterého jsem celou dobu ostřila a který vydržel celý monolog téměř nehybně stát s rukama nad hlavou.

Čím více se inscenace chýlila ke svému konci, tím byla zvláštnější. Z Federera se vyklube robot a Nadalovi uvízne míček v jednom z tělesných otvorů, ze kterých ho poté dostává. Mé pocity z této hry jsou tak padesát na padesát. Místy jsem se výborně bavila, ale místy byla hra proložena prvoplánovým humorem, který ji v mých očích trošku snížil. Nicméně vyprodané představení si své fanoušky jistě našlo.

Inscenaci Faderer – Nadal bych zhodnotila jako něco jiného. A nemyslím to v záporném slova smyslu. Klasické hry již notoricky známe a je potřeba, aby se čas od času někdo odvážil přijít s jiným pohledem na věc nebo vlastně s úplně novým tématem.

Foto: Tereza Zgabajová