Zranitelnost

Dnešní nedělní poznámku bych rád věnoval tématu, o kterém se příliš nemluví a přitom je všude kolem nás. Řeč bude o zranitelnosti. Už jen fakt, jak obtížně se mi píše, značí, že je zranitelnost slovo těžce stravitelné. Jsem zastáncem toho, že zranitelnost může mít mnoho podob. Neexistuje pouze jedna definice. Každý má tu svoji získanou na základě životních zkušeností.

Zranitelnost není pohodlná, je nezbytná. Je to ochota udělat první krok. Ochota udělat něco, bez jakýchkoliv záruk, jako je například investice do vztahu, který může i nemusí vyjít. Zranitelnost jde ruku v ruce s nejistotou a nedokonalostí. Představte si situaci, kdy jdete po městě a naproti vám kráčí někdo, kdo se vám líbí. Chcete tuto osobu oslovit, ale fakt nejistého výsledku vás od toho odradí.

Většina jizev se zahojí, ale ušlé příležitosti v životě se již nevrátí.

Na nejistotu navazuje nedokonalost. Jelikož jste zmíněnou osobu neoslovili, bojíte se odmítnutí. Odmítnutí by v tomto případě znamenalo zboření všech vnitřních úvah o dokonalosti sebe samého. Byla by to těžká rána pod pás, narušení života, který byl doposud poklidný, plný jistot a bez emočního zranění. Je to ovšem život, pro který jsme se narodili?

Mám v sobě pocit, že by bylo ode mě férové, abych vám řekl, jak to mám se zranitelností já. Co vám budu povídat. Je to boj! Jednou vyhraje zranitelnost, podruhé já. Přetlačujeme se navzájem. Už pár roků ovšem vnímám skutečnost, že součástí plnohodnotného života je i ochota být zranitelný. Ochota obětovat pár jizev na duši pro momenty, které budu mít v paměti do konce života. Většina jizev se zahojí, ale ušlé příležitosti v životě se již nevrátí.