ZUZANA HABÁŇOVÁ: Až po ztrátě zraku jsem zjistila, jak barevný svět je

Téměř nevidí, ale v životě toho už viděla víc než většina z nás. Zuzana Habáňová má od dětství cukrovku, kvůli které teď vidí pouze na pravé oko, a to jenom z deseti procent. Přesto se na vlastní pěst vydává do světa. Procestovala země jako Indie, Írán, Irák, Kurdistán, Kosovo, Srí Lanka, Thajsko či Bosna a mnohé další. Každá překážka je pro ni výzvou a má ještě mnoho cestovatelských snů. Odvážná Zuzana svou životní energií inspiruje okolí. O svůj životní příběh i zážitky z cest se podělila také s účastníky letošního ročníku konference TEDx Ostrava. Jaké typy dává studentům, kteří chtějí cestovat, a za co je vděčná své bílé hůlce, se dočtete v rozhovoru Ľubomíry Honíškové.

DSC_0788Zdá se mi, že z cestování nemáte vůbec strach. Jak je to možné?

Asi proto, že ho opravdu nemám (smích). Jak jsem začala jezdit do vzdálenějších destinací, třeba do Indie nebo Kurdistánu, tak jsem najednou zjistila, že ve světě vůbec není nebezpečno. Lidé mi všude pomohli, ukázali cestu. Není to vůbec tak, jak vykreslují média. Nikdy se mi nestalo, že by mě někdo okradl, nebo mi ublížil. Ovšem, dávám si pozor a informuji se, ale také jsem hodně v kontaktu s místními. Využívám couchsurfing, takto jsem projela celý Írán. A jestli to takto mohu říct, tak mě ti lidé chránili. Neexistuje, že by vám tam někdo ublížil. Pokud by na vás někdo sáhnul, na ulici ho ukamenují. Zrovna Írán třeba vůbec není takový, jako v televizi.

Jaký tedy je?

Nádherný. Má cesta do Íránu probíhala tak, že jsem se zkontaktovala s místním Kurdem, kterého jsem poznala na cestách již dříve. Zrzavý Hakim mě na Skypu zval k sobě na návštěvu. Řekla jsem: „Hakime, přísaháš mi na Alláha, že mě budeš ochraňovat a pomůžeš mi, kdyby se cokoliv stalo?“ On přísahal a já jsem jela. Měl svou práci, přesto mě vzal také do Iráku mezi svoje přátelé a ukázal mi tamější krajinu. Byla jsem tam jediná turistka, jediná bílá holka. Tam nejezdí ani autobusy, jenom sdílené taxíky. Jednou jsme jedním jeli a vepředu seděl chlapík, který uměl anglicky jenom trošičku. Otočil se na mě a povídá: „Vy být moje dcera, tak já vás sem v životě nepustím!“

Když se mi něco postaví do cesty, beru to jako výzvu, ne jako něco, co mě zastaví.

I když téměř nevidíte, viděla jste toho v životě víc než leckdo jiný. Jak jste se k nápadu cestování po světě vlastně dostala?

Když člověk nevidí, cestovat prostě nemůže, to je obecný názor. Když jsem přestala vidět, tak jsem najednou zůstala doma a můj život začal být hodně šedivý. Zatoužila jsem po nějakém opravdovém dobrodružství. Začala jsem číst cestopisy a pochopila jsem, že poznávání světa by mohlo být také něco pro mě. Šla jsem na to postupně nejprve po Evropě. S kamarádkou se nám třeba jednou stalo, že jsme dojely na špatné letiště. Ona se mi tam složila a já jsem ji křísila. Navíc přišla noc a já jsem tam vše řešila se slepeckou hůlkou v ruce, ale přesně to bylo dobrodružství, po kterém jsem tolik prahla.

IMG_0040Byly na vaší cestě nějaké další překážky, které jste se svými zrakovými problémy musela překonat?

Vadí mi tma. A pak schody. Každá překážka mě ale baví, protože vím, že ji vždy nějak zdolám. Jednou jsme byly s kamarádkou v jižní Indii. Poslední večer jsme se procházely po pláži a já dost ošklivě upadla. Kámoška na mě začala křičet: „Panebože, já ti vidím kost!“ (Dovedete si představit, co to je, když se cukrovkář takhle zraní.) Já ale v noze nemám tolik citu, bolest jsem tedy nevnímala a ani nic hrozného neviděla. Myslela jsem, že je vše v pohodě. Na hotelu jsem se podívala a tu kost jsem už viděla i já. Šly jsme do nemocnice, kde mi ránu krásně zašili a neuvěříte, zranění se zhojilo. Překonala jsem to jako všechno doposud.

Co byste doporučila studentům, kteří by chtěli cestovat, ale neví, jak na to?

Určitě bych doporučila začít s něčím odpočinkovějším. Skvělou zemí pro cestovatele je třeba Thajsko, je tam krásná příroda a člověk se dokáže poměrně rychle zorientovat. Dalším stupněm je Srí Lanka. Ta je hektičtější, tak trochu již napůl Indie. Když pak zvládnete jih a sever Indie, pak už pravděpodobně zvládnete všechno.

Procestovala jste už mnoho zemí, viděla kus světa. Máte ještě nějaký cestovatelský sen?

Chtěla bych do Kolumbie, Kyrgyzstánu, Kazachstánu. Nesplněným snem, který se už asi nikdy nesplní, byla Sýrie. Je jasné, že tam se už asi nepodívám. Jinak by to bylo Belize, Kostarika – ta je opravdu bezpečná. Pak Libye, Rwanda… Mám ještě mnoho cestovatelských snů. Čeká na mě možná celý svět.

Mám ještě mnoho cestovatelských snů. Čeká na mě možná celý svět.

Co je na cestování nejlepší?

Tady doma se s lidmi tolik nebavím, nejsem vyloženě společenský typ. Ale když cestuji, jsem ve společnosti pořád. Stále si s někým vykládám a potkávám nové lidi. I když jsem úplně sama, pozoruji, co dělají a jak žijí. Fascinuje mě, že jsou vždy ochotní pomoci. Na cestování mě určitě nejvíce baví lidé, ani ne tak památky nebo města, ale lidé. Je paradoxní, že až když jsem ztratila zrak, tak jsem zjistila, jak je svět krásný a barevný. Za to vděčím právě této bílé hůlce.


unnamedZuzana Habáňová trpí od dětství cukrovkou. Tato choroba u ní také zapříčinila poruchu sítnice, kvůli které vidí jen na pravé oko, a to z pouhých deseti procent. Také její nohy jsou méně citlivé. Ani tato zdánlivá omezení jí však nezabránila cestovat po světě a vydávat se vstříc novým dobrodružstvím. Zuzka absolvovala v roce 2002 VŠB-TUO a v dnešní době jí „přischl“ přívlastek nezávislá cestovatelka.

Autorské okénko: Zuzka mě zaujala od první chvíle, kdy jsem si přečetla její medailonek na konferenci TEDx Ostrava. Vyslechla jsem si tam její přednášku a věděla jsem, že ji musím požádat o rozhovor. Srší z ní odvaha a energie jako z málokterého zdravého člověka. Za redakci jí přeji ještě hodně krásných cestovatelských zážitků a dobrou náladu na cestách!